Doc., Dr., Th.D. Rudolf Smahel

„Také jsme prožili Vánoce s tímto Václavem, kdy jsme dostali trochu bramborového salátu v ešusu a kousek ryby. Nechali nám otevřené okno. Byla velká zima. Takže když jsem si stoupl na špičky, tak jsem viděl do vězeňského dvora a říkal jsem si: ‚Máme Štědrý večer a co teď.‘ Tak jsem řekl: ‘Tak Vašku, stoupni si před dveře, aby bachař neviděl.‘ A já jsem pomalu pískal do dvora všechny koledy jednu za druhou. To bylo takové krásné, nosné. Oni volali: ‚Děkujeme, krásné Vánoce a ještě pískej a zpívej.‘ To byl takový můj prožitek. A Václav stál a stál a kryl a mlžil, aby bachař neviděl.“

„Tak jednak spolupráci, protože většinou začali tím: ‚My víme, že jste velmi nadaný člověk, víme, že máte zkoušky navíc na teologické fakultě, víme, že chcete dělat doktorát. A Vy zajisté víte, že doktorát Vám musí povolit stát. Takže tady se můžeme domluvit.‘ Já jsem samozřejmě řekl, že ne v žádném případě. Buď doktorát čestným způsobem, tak jak to má být, nebo nic. Čili žádné domlouvání. Například říkali, že nemusím vůbec nic podepisovat a potom už říkali, ať si to rozmyslím, že by to byl jen formální podpis, nic jiného. Takže tady jsem se zablokoval. Takové nabídky jsem prožil myslím dvakrát.“

„Seznámil jsem se s mým dobrým kamarádem, já říkám Jeníkem Palachem, protože to byl bezprostřední kamarád, který prožíval tu situaci velmi hluboce. Právě proto, že se účastnil, myslím dvou brigádách v Sovětském svazu, se skupinou našich studentů a viděl tu hrůzu, jak tam lidé mlčí, jak se bojí mluvit, jak ztratili pravý smysl života a ovládl je strach, který byl opravdu odůvodněný. On právě říkal, že se bojí, že ty represálie přijdou k nám. Měli jsme víc takových hlubších hovorů a s Jendou jsem se viděl naposledy před Vánocemi, kdy jsme si přáli šťastné Vánoce a po Vánocích jsme se už vůbec neviděli. Pak už jen přišla ta špatná zpráva 16. ledna odpoledne, že Jan podstupuje tu největší oběť. Já jsem to prožíval duchovně. Modlil jsem se, aby jeho život byl zachráněn. Takže vlastně začala ta moje taková hluboká změna. Co je praví smysl života, že si člověk nevystačí jen s kariérou a že je potřeba jít také do nitra. Tak jsem potom přestoupil do Olomouce na teologickou fakultu na tak zvaný poslední povolený ročník státem, protože pak se zase uzavíralo a boslovci a teologové mohli později studovat jen ve velmi omezeném množství.“

„Po smrti Jana Palacha nastala taková – neřekl bych krize, ale šel jsem do sebe. A řekl jsem si, co je důležité, co je rozhodující. Čili jsem přišel na teologickou fakultu. Ale ne jako takový ten student, který si hledí jen svého, ale já jsem potom začal pracovat s mládeží. V různých skupinách jsme dělali biblické rozbory, rozhovory, přednášky. Na chaloupkách, chalupách nebo různých letních táborech. Praktické možnosti nebyly takové, že by člověk šel, dal si někde plakátek a řekl, přijedu tam a tam a budu mít takovou a takovou přednášku. To bylo tak, že jsme se domlouvali víceméně osobně. Vzali jsme si každý svůj diář a ten diář byl potom už zakódován. Protože jsem byl už jako student teologie vícekrát na výslechu StB. Zvláštní a specifická byla záležitost mého vysvěcení. Tehdy byl pan biskup Vrána, který byl, tak bych řekl, státem oblíbený. Já na něj mám velice dobré vzpomínky. Ale když za ním přišli v předvečer mého vysvěcení členové StB a říkali: ,Toho nesvěťte, ten nikdy nedostane souhlas, ten nikdy nebude jako kněz působit.' Tak on řekl: ,On splňuje církevní podmínky, já ho vysvětím, protože to je moje záležitost.' Čili tehdy měl takovou velikou odvahu, že přestože na něj tlačili, tak on mě a ještě další tři takové adepty, kteří pracovali s mládeží a dělali jako navíc, tak také tehdy vysvětil.“

„Ono to vlastně začalo tak, že my jsme měli okresním tajemníkem povolený tisknout skripta. Jenom pro vnitřní potřeby a tam to bylo taky napsané: Pro vnitřní potřebu teologické fakulty. To se rozdalo studentům a zbytek se musel zničit. Cyklostylové blány se musely také zničit. Tehdy nás bylo pár, co jsme dělali, říkali jsme tomu nočky, noční směny. Vlastně ten cyklostyl jel od nevidím do nevidím a přes tu noc. Tiskli jsme věci, které byly potom distribuovány dál různým skupinám. To samozřejmě byla dosti silná konspirace. Tam se muselo velice opatrně. Takže je fakt, že se nám vždycky podařilo koupit ty blány cyklostylu navíc, a to jsme potom v noci tiskli. Takže ten samizdat začal opravdu už na fakultě.“

„Mám tady jednoho dobrého svého přítele. Jmenuje se Zdislav Havran, který když my jsme už měli být souzeni, dostali jsme obžalobu, tak odjel do Polska, myslím, že do Katowic. A tam jim odevzdal kopii naší obžaloby, že bude ten soud. Takže když byl v září 1981 soud, tak už ty detaily, podrobnosti věděla celá Evropa. Už se to hlásilo: Ano u soudu budou ti a ti, obžaloba je viní z toho a toho, je tu ten a ten paragraf. Na to konto přijeli třeba novináři z Francie do Olomouce. Samozřejmě nebyli vpuštěni dovnitř, ale udělali si úsudek. Čili ten náš olomoucký proces byl vykřičený, dá se říct, do celého světa. A Gustáv Husák dostával obrovské množství pohlednic a dopisů ze zahraničí, co tak jako jsem zjistil. A v Německu dokonce udělali takovou pohlednici, kde byla fotografie nás pěti a prostě tam bylo napsáno, myslím: Olomouc 1981 a na druhé straně byl německy psaný text: Pane prezidente, tito lidé jsou nevinně ve vězení. My se za ně stavíme a udělejte všechno, aby byli propuštěni.“

„Mě velmi oslovil Jenda Palach, který byl na dvou brigádách v Sovětském svazu jako student. On potom hovořil o tom, jak je to tam dosti strašlivý. Jak tam lidé žijí v těch zemljankách, že se neodvažují nebo už si odvykli vůbec mluvit o svém názoru. Vůbec už nevyjadřovali svůj názor. Jenom prostě pracovali, přitakávali. Byli rádi, že měli nějaké to jídlo, a dřina, dřina veliká. Takže on vlastně ten Jenda Palach nás varoval. Říkal: ,Prosím Vás, to k nám zas také přijde. Ne hned, ale jestli tady bude ta totalita po tom sovětským či ruským způsobu, tak my se dostaneme do této podobné situace, ať už ekonomicky nebo lidsky.' Čili on byl v tomhle směru velmi skeptický. A dá se říci hluboký člověk. Takže prostě nemohl snést a bylo na něm vidět, jak se trápí tady touto situací, že náš národ byl takto okupován. Mnozí lidé řekli: No tak co, jsou tam na rohu Rusi. No tak to nic neuděláme. Ale na něm bylo opravdu vidět, že to vnitřně prožívá, že ho to skutečně trápí. Čili to jeho rozhodnutí nebylo dílem okamžiku, ale připravovalo se to dlouhou dobu.“