vojín Václav Plos

„Když jednou k nim do kuchyně přišli Němci, objevil se tam z nenadání Němec. On jako kluk seděl u okna. Matka stála u kamen a on chtěl něco pojíst, máma mu řekla, ať si sedne, a dala mu něco k jídlu, protože se všichni báli, nevěděli, co to je za Němce. On furt chtěl ‚cvikl, cvikl‘ a máma nevěděla, co to je cvikl. Ona furt krčila rameny, že neví. Nakonec jí ukázal, že je to cibule. Jestli si může vzít, takže si vzal, pokrájel si to. Němec se najedl, velice mámě děkoval, asi tak za hodinu přišli dva Němci, vojáci, my jsme se lekli, co je, otevřeli jsme dveře a oni nám dali dva pytle a v nich bylo jídlo – konzervy, chleba atd., a že nám to posílá ten velitel, který tady byl na jídlo. Vzpomínal na banderovce, před kterými schovávali doma jednoho partyzána. A protože jsme věděli, kde ho budou hledat, tak ho máma ukryla do jarmary mezi šaty. Banderovci hledali všude po celém domě, jen do jarmary se nepodívali. Pak mimo jiné sebrali všechno možné, hlavně obilí, mouku a veškeré jídlo, ženám nenechali nic (to pak dodali partyzáni). Brambory pak měli zakopané, maso spouštěli do studně, aby jim to banderovci neodnesli, klobásky když měli zalité pod sádlem, aby nebyly tak na očích, takže když jsme chtěli chleba se sádlem, tak máma šla a vytáhla klobásku a uďála jí s bramborem.“

„Za války měl velké potíže se zádama - když byl na Dukle, tak promrzl. Jeli na nákladních vozech, sundávali je jak sochy, umrzlý je sundávali. Nemohli si v autě sednout, protože by se nepostavili, a tlačili se jeden na druhého. Sundávali je dolů, protože sami slézt nemohli. Protože se prochladil, dostal na záda vředy, který mu potom léčil německý lékař. Měl z něho strach, ale ten Němec byl na něho velice slušný. Zcela ho vyléčil, zůstaly mu jenom jizvy na zádech po těch vředech. Nadával spíš na ruské vojáky, na německé vojáky nenadával, ruští vojáci se neuměli chovat k ženám, ale němečtí ti byli slušní.“

„Rusové byli víc vulgární než Němci. Zvláště na naše ženy. Na jedné ženě se dokázalo vystřídat klidně i deset Rusů, což teda Němci nedělali. Němci když šli s jednou, tak šli s jednou. Rusové vůbec nebrali ohled na ženy, prostě je válka, tak ‚Davaj! Davaj suda,‘ vždycky říkával. Na Rusy nevzpomínal rád.“

„Ve válce si žádnou ženu namlouvat nesměli; nemohli, že jako tam bylo všechno zavšivený, všecko byly tzv. filcky, nakažený ženy, protože některé byly zneužity, byly znásilňovány, takže se varovali tady těchto problémů hledat si ženu.“

„Nejhorší léta byly pro něho poválečný. Když obsazovali nebo dostávali přidělený baráky na pohraničí, kde to doosidlovali. Měli tam majetek, pole, dobytek, měl tam jednu paní z Německa, která mu tam sloužila jako děvečka a ta měla s sebou děti. Když byla přesunována do Německa, a protože si nemohla nabrat mouky a nic takového s sebou, tak jí můj muž dovolil, aby si napekla pro děti na cestu buchty, v jakémkoliv množství chce. Po té válce mu párkrát napsala, potom mu přestala psát, tak neví, co se s tou ženou stalo dál, jestli se znovu provdala, nebo jestli našla manžela. Když žil v pohraničí, tak měl pole, stroje, veškerý dobytek, co je na takovém statku potřeba, když si chtěl ale třeba namazat chleba s máslem, tak musel máslo odevzdávat na kontingent, jak se tehdy říkávalo.“

„Nejhorší bylo, když viděl, že měla žena malinký miminko, které ještě měla v náručí, a přišel voják, vytrhl to děcko, praštil s ním o zem a kopl ho do hlavičky. Hlava úplně prej zůstala na botách a bylo po dítěti. Žena byla pak zneužita. Tohle pro něho byly nejhorší chvíle, které zažíval. A když slyšel, jak ty ženy křičí o pomoc, a oni jim nemohli pomoct, to prej bylo strašný. Některé i naše ženy, které dělaly u zdravotnictví, byly takto zneužívané. Bylo to hrozně kruté, už by to nikdy nechtěl zažít.“