podplukovník v. v. Antonín Vaněk

* 1922  †︎ 2012

  • „V Rovně jsme nastoupili a výcvik probíhal tak měsíc, bezmála dva měsíce. Byl to tvrdý výcvik od rána do večera, takže všichni naši příslušníci, jako volyňští Češi, kteří nastoupili, byli připraveni perfektně, domnívám se, jináč by nemohli bojovat dál. Jako ženisti jsme museli projít vším výcvikem a poddůstojnickou školou, aby vůbec člověk mohl nějakou funkci zastávat, a bylo velké nebezpečí na zdraví pracovat se zbraněmi, které snadno vybouchly, a o to to bylo těžší. A dělostřelci se zas učili mířit a střílet a zacvičovali se v Torčíně, kde stála fronta. Takže potom jsme se připravili a šli jsme za Luck od Rovna a odtamtud potom jsme šli na Lvov a potom přišlo Slovenský národní povstání. Tak jsme tam šli, až na tu Duklu nepřipravenou – tam propadlo první den asi šest set našich lidí, takže... Někteří říkají, že jsme byli nováčci a že jsme neuměli bojovat, ale není to pravda, byli jsme vycvičení velmi a odvážní, ale když nás tam zavedli jako na jatka, tak těžce se bráníš, když máš před sebou Němce, aniž bys o nich věděl.“

  • „Byla narušena naše obecní hranice – prostě banderovci chtěli k nám vniknout, tak jsme se ozbrojeným způsobem zapojili (zapálili jsme jeden barák), byla tam taková přestřelka nekompromisní a banderovci odešli. Potom druhá akce na zámku Hulčín, kde chtěli (banderovci) někoho okrást, tam byla druhá skupina. Bylo celkem pět skupin našeho Blaníku: jedna byla v Adamově, druhá na zámku, třetí v Českým Háji, jedna u Hovorků a jedna u Loskotů nebo u Cilusů. Při druhé akci byl zabit jeden Ukrajinec, tak ho pak vezl ukrajinskej na vozejku u Hulče a na něm měl ploužek.. tam jsme ho zabili nebo zranili, protože byla celá zeď zakrvácená.. Jináč jsme měli velký starosti se zbraněma, ale každá chalupa, každej mladej člověk měl zbraň u sebe, takže jsme byli poměrně ozbrojení: ďoktara, talířovej granát, kulomety – všechny zbraně jsme měli.“

  • „Při přechodu přes Moravu to bylo velmi přátelské, Moraváci nás uvítali nejlíp ze všech národů, ani v Čechách nebyli jsme tak uvítaní jak na Moravě. Ty dívenky s koláčema a s kafem nás vítaly, a i když jsme neměli tolik času, tak každá nám chtěla dát kousek toho koláče a my jsme neměli možnost, protože jsme byli na předu a museli jsme pokračovat rychle ku Praze.“

  • „Příchod německé armády jsme také nikterak neuvítali, ale byli jsme zbaveni té strašné diktatury, která tam vládla za sovětského režimu. A obzvlášť já a naše rodina, že jsme nemuseli být vyveženi na Sibiř, to mamince spadl kámen ze srdce, a tak jsme začali s hospodářstvím. Blaník měl obsazen (zajištěn) kontakt na okrese, pana Kohla, ten tam pracoval a informoval nás, jestli byly nějaké kontroly, abychom měli vše schovaný, co by mohli najít. Ale bylo vidět, že žádná zrada mezi námi volyňskými Čechy nenastala. Organizace byla rozmístěna téměř ve všech obcích, nepamatuju se teď, kolik přesně buněk nás bylo a kde přesně, ale bylo nás celkem zapojeno tři sta dvacet šest.“

  • „V knize o UPA (Ukrajinská posvtalecká armáda) je, že skutečně se zakládá na pravdě, že vraždili, a strašně – tam okolo Lvova a v Haliči vyvražďovali Poláky. Poláci a Ukrajinci se tam prali navzájem, až to nebylo možný. A je to skutečnost, že k nám přišli a diktovali si, v druhých obcích. U nás prohráli bitvu banderovci, k nám přišli na mlékárnu a pak utekli zadem do polí a nechali tam pět koní a povozy naše družstevní, které chtěli vykrást. A museli utéct, protože jsme na ně byli připravení se zbraněmi a nebylo možný, aby se ubránili – i když si postavili hlídky, tak jsme je smetli – a od tý chvíle jsme měli pokoj od banderovců. Nebyla to (UPA) regulerní armáda – mezi sebou se prali a ještě potloukli i dost svejch vlastních ukrajinskejch lidí, kteří s nima nesouhlasili, tak je oddělali. To vím přesně, protože u nás ti Ukrajinci, co žili s Čechama a vypomáhali u nás nebo sloužili, tak potom je oddělali, že jsou jako ,nadechlí‘ tím českým (smýšlením). Nám Čechům dali pokoj, protože jsme jasně prohlásili, že příchodem československý armády odejdeme do Československa, že tam nezůstaneme. Ponechali jsme tam všechno hospodářství a jedině jsme měli odhadnuté budovy a to dosud není zaplacený, i když jsme si je koupili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žatec, 24.08.2006

    (audio)
    délka: 53:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dukla byla nepřipravená. Když tě zavedou na jatka, těžce se potom bráníš

Antontín Vaněk se narodil 15.7.1922 v České Hulči na Volyni, kde zažil postupně příchod sovětské a německé armády. Vstoupil do ilegální organizace Blaník, v které se podílel na menších protiněmeckých akcích a obranných bojích proti banderovcům. Přihlásil se do československé armády a prošel výcvikem ženisty. Jako ženista se účastnil bojů u Torčína, Karpatsko-dukelské operace, Slovenského národního povstání a osvobozování Čech a Moravy. Po roce 1948 byl perzekvován komunisty a podmínečně odsouzen na dva roky. Prošel nejrůznějšími zaměstnáními, nyní žije v Žatci. Zemřel v roce 2012.