plukovník Ivan Solovka

„Bylo nám zcela jasno z toho prostředí i z názoru tamějších lidí, především ruských lidí – sovětských, kteří tam byli zavřeni společně s náma – že z tyhletych koncentračních táborů neboli z gulagů se nikdy nikdo živý nevrátil. Že prostě tam většinou tuty lidé zůstávají a sou zatížený takovými podmínkami, že zpravidla ty podmínky nepřežijou. A pokud přežijou, tak většinou potom ta sovětská moc se snažila, aby tyto lidé tam zůstávali dál, dávali jim jakési určité funkce a jakýsi zajištění, ale nechtěli je naprosto pustit do toho prostředí, vodkud tam přišli. Neboť se tohoto prostředí a tych zpráv, které tam byly, se v Sovětském svazu přímo strašně obávali. Takže tito lidé, co se dostali do těch gulagů, se skutečně nevraceli. Nejenom my jako cizinci, ale i jejich vlastní lidé zůstávali tam.“

„Strategické plány předpokládaly rychlý postup na Dukelský průsmyk a rychlé dosažení československého území. Realita byla ovšem zcela jiná. Vlastní ofenzíva proti silné německé obraně začala 8. září 1944 a za velkých ztrát naše jednotky 6. října 1944 se probojovaly až na státní hranici našeho území. Bojová operace zahájena 8. září 1944 na pomoc Slovenskému povstání ve směru Krosno, Dukla, Prešov; měla trvat pět dní. Neúspěch této operace byl omlouván na úkor dvěma slovenským divizím, které se těsně před zahájením operace nechaly německou armádou na svém území odzbrojit. Je třeba zdůraznit, že dukelská operace je největším komplexem bojů naší zahraniční armády za II. světové války, proto patří v českých novodobých dějinách na přední místo historie. Pro nás, kteří jsme prošli Dukelským průsmykem, bude Dukla vždy svědectvím hrdinství a sebeobětování těch, co nepřežili. Je třeba přiznat, že vinou všech sdělovacích prostředků a novodobých historiků naše veřejnost v současné době neprojevuje zájem o karpatsko-dukelskou operaci ani o další boje naší zahraniční armády.“

„Tak dovolte mi, abych se představil. Mé jméno je Ivan Solovka. Narodil jsem se 6. září 1923 na tehdejší Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československé republiky po první světové válce. Můj dětskej anebo mládežnickej vývoj byl velice komplikován a podle dnešních hodnot a veličin můžu říci, že byl dosti těžkej, neboť v té době, když se vyvíjela situace ekonomická, nakonec i politická, v celé Československé republice, tak tam u nás na Podkarpatské Rusi tato situace byla velice složitá, bylo tam málo pracovních příležitostí, byly to dost těžké i materiální podmínky, neboť po té první světové válce se všechno muselo do určité míry obnovovat a nebylo k tomu dost prostředků. Moje rodina tam žila normálně už – já nevím od kdy, protože to naše území, to bylo v té době součástí rakousko-uherského území – takže moje rodina, moji rodiče v té době už tam žili. Když jsem dosáhl školního věku, začal jsem chodit do základní školy. Tak jenom pro zajímavost uvádím, že jsem chodil do školy v té době ještě bos. Do základní školy jsem měl vzdálenost tak asi dva a půl až tři kilometry. A toto chození bos se občas projevovalo i v zimě. Měl jsem za oblečení velice dlouhou košili, kterou dneska můžu nazvat jako noční košile, prakticky. A to byla moje školní výstroj, školní úprava.“

„Ihned po únorovém puči 1948 komunistická strana násilně a protiprávně likviduje všechny veřejné odbojové demokratické organizace, včetně odbojářských svazů v rámci celé republiky. Komunistům se podařilo zmocnit se vedení všech odbojových organizací, které se staly na více než čtyři desetiletí převodovou pákou Komunistické strany Československa a sloužily výhradně jejich cílům. Ve dnech 8.– 9. května 1948 ustanovily komunistické organizace Svaz bojovníků za svobodu a provedly protiprávní násilné sloučení všech dosud existujících organizací odbojářů do tohoto komunistického svazu. Převzaly jejich evidenci, agendu a násilně si přivlastnily i jejich bojové zásluhy. Všem členům Československé obce legionářské je zcela jasné, že Český svaz bojovníků za svobodu byl utvořen komunistickou stranou tři roky po válce a zůstává odnoží této strany i v současné době. Důkazem toho je i jeho dosavadní organizační struktura. Proto už delší dobu pokládáme otázku, kdy a kde Československý svaz bojovníků za svobodu se zúčastnil bojových akcí v druhé světové válce, na kterých bojištích druhé světové války bojoval. Odpověď je jednoznačná. Žádné odbojové činnosti se tento svaz nikdy nezúčastnil, ale obstojně sleduje i v současné době totalitní režim komunistické strany.“