"Co se týká naší posádky, tak my jsme při tom letu nad Boloní, což je přístav v severní Francii, byli poměrně blízko. Při předpovědi toho letu nám nebyla dána přesná rychlost větru a snešení, takže po vypuštění pum jsme se vraceli, ale měli jsme špatný kurz a pro nedostatek paliva jsme přistáli na okupovaném území Francie na poloostrově Cotain Tain na letišti Flairs. Já jsem letěl jako druhý pilot cestu nazpátek, takže ten přistávací manévr jsem musel udělat já, bylo to krátké malé letiště, které užívala Luftwaffe. Přistál jsem, ale když jsem roloval k těm hangárům, které byly na druhém konci, tak tam už vyběhli Němci a ten střelec – zadní střelec – říká: 'Jsou to Němci.' Tak já jsem znovu otočil letoun na letiště, ovšem bylo to v únoru a travnaté letiště se bořilo. Oni leželi na ocase letounu, takže jsme už nemohli odstartovat. Tím pádem jsem se... vlastně celá naše posádka... dostal do zajetí. Přistát jsme už stejně museli, protože jsme neměli dost paliva. Němci nám vítězoslavně říkali: 'Tak jo, válka pro vás skončila.' Řekli to anglicky. Z toho jsme radost neměli, poněvadž pro nás nastala doba, kdy jsme skončili naše bojové úsilí."
"Mezitím byla přirozeně invaze v roce 1944 a americká vojska se valila západním Německem, to jsme všechno sledovali, protože jsme měli tajně sestrojený rádiopříjmač, takže jsme věděli, jak ta situace vypadá a že americké armády postupují poměrně rychle. A skutečně v dubnu, bylo to 16. dubna, se po nočním boji americké armády probojovaly do té pevnosti, kde jsme byli drženi, v tom Colditzu a ten den je k nezapomenutí po tom všem. Sledovali jsme to z velkého pokoje, kde se konaly bohoslužby, protože bez rozdílu křesťanské denominace, ať už byl katolík nebo evangelík, jsme tam byli zúčastnění bohoslužby, ovšem mezitím Američané stříleli na jedno postavení dělostřelectva a strefili se zrovna do toho křídla, kde byly německé kanceláře. Padre rychle ukončil bohoslužbu s tím, abychom rychle sestoupili do sklepa, abychom zachránili duši i tělo. Po nočním boji vstoupili američtí vojáci do pevnosti a my jsme radostí volali, jeden z těch vojáků byl překvapen a říká česky: 'Vy jste Češi?' 'Ano!' 'Moji rodiče a prarodiče byli Češi a jsem John Stefko z Nebrasky.' Tak to dopadlo dobře, poněvadž jsme byli potom rychle přesunuti."
"Narodil jsem se na Rusavě, to je v Hostýnských horách na Valašsku. Můj otec byl lesní dělník a do měšťanky jsem chodil do Bystřice pod Hostýnem a vyučil jsem se vlastně v obchodě jako příručí, ale přitom jsem dělal jazykové kurzy v Bystřici. Nabízeli francouzštinu, a přišlo mi to velmi vhod. Dostal jsem se do leteckého učiliště v Prostějově v roce 1935, kde jsem si udělal pilotní výcvik."
"Přišel rok 1948, vítězný únor takzvaný, ale pro nás to byl konec našeho letectva. Velitel Prostějova byl plukovník Josef Duda, který byl stíhací pilot v Daxfordu. Měl několik vítězství a netajil se tím. Kdo žil v té době, tak ví, jak se tvořily strany, jak se získávali lidi v armádě. Za první republiky byla armáda apolitická. Jsme si mysleli, že to bude tak i dále. Velmi jsme se tehdy mýlili. Jistý plukovník Reicin, který pracoval na ministerstvu a kterého se báli všichni, poněvadž to byl agent Moskvy, viděl, že západní odboj musí být odstraněn. Nebylo nikoho, kdo by mu tento návrh odmítl, a byli jsme všichni propuštěni, Josef Duda jako velitel toho učiliště a my ostatní s ním rovněž. Byl to rok 1948, po tom únoru. My jsme byli propuštění v březnu, koncem března."
"Věděli jsme takhle, že se musíme nějakým způsobem snažit, abychom vlasti vrátili svobodu. V té době se začaly tvořit první jednotky v Krakově, v Polsku, a tam se jsme se dostali ilegálně, nebyli jsem organizování přes cestovní kancelář, ale přes hranici, a já jsem se tam s kamarádem domluvil a jeli jsme do Ostravy a z Ostravy-Šenova. Ta vesnice leží na hranici a při cestě na adresu na učitele v Šenově jsme byli kontaktování jedním z mladších Čechů: 'Já vím, vy chcete do Polska, já vám pomohu.' Ani jsme mu nechtěli věřit, poněvadž tím vlakem jela spousta německých strážních vojáků, co tam hlídali hranici, ale skutečně nám pomohl a dovedl nás takovým úvozem k lesu, kde byla hranice. Hraniční pás, samozřejmě byl vyčištěný, a tam chodily německé hlídky a on řekl: 'Zkuste to teď.' A my jsme skutečně s tím kovářem (přítel) přeběhli na druhou stranu a tam už jsme viděli, že na silnici, která byla už blízko Polska, jezdí hlídka. Tak polská hlídka nás prostě zajistila, odvezla na strážnici a potom později jsme se dostali do Krakova, kde byl organizována naše armáda."
Plukovník Petr Uruba se narodil v roce 1917 na Rusavě, moravské vesnici na Valašsku. Navštěvoval měšťanskou školu v Bystřici pod Hostýnem, kde se vyučil obchodním příručím. V roce 1935 nastoupil do leteckého učiliště v Prostějově, kde absolvoval pilotní výcvik. Po okupaci Československa v roce 1939 získal informace vznikajících československých ozbrojených jednotkách v Polsku, ilegálně tedy odcestoval do Krakova. Po pádu Polska následoval přesun do Francie po její porážce nakonec do Velké Británie. V Angli se Petr Uruba připojil k formující se 311. bombardovací peruti.
Posádka pana Uruby se po vypuštění pum při přeletu nad frazncouzským přístavem Boulogne sur Mer vracela na základnu. Došlo k několika chybám... špatný kurz, nedostatek paliva, rychlost. Letadlo bylo nuceno přistát v okupované části Francie. Následoval několikaletý pobyt v zajateckých lágrecí a stálá hrozba trestu srmti, Vysvobození americkou armádou přišlo 10. dubna 1945. Po návratu domu se Petr Uruba stal lektorem kurzů létání v Olomouci a Prostějově. Únorový převrat v roce 1948 pak znamenal rychlý konec jeho kariéry v Československé armádě, Petru Urubovi se podobně jako mnoha dalším západním veteránům nevyhnuly perzekuce v podobě vyhazovu z armády, nuceného vystěhování a trvalého dohledu státní bezpečnosti. V roce 1956 se mohla rodina mohla vrátit do Olomouce. Tam pan Uruba pracoval nejprve coby dělník ve slévárně, v šedesátých letech pak přišla částečná rehabilitace. Do důchodu odešel v roce 1971. Později byl zván na různé besedy do škol, kde zodpovídal dotazy studentům. Plukovník Petr Uruba zemřel 1. března 2009 ve věku 93 let.
