Štěpánka Kaliková

„Já jsem si říkala: Tak co teď já mám dělat? Jako taková mladá holka jsem se na ten pohyb dívala trochu jinak. Říkala jsem si, oni ho budou hnát někde do práce. On měl vycházkové boty. Neměl pro to ani oblečení. Musela jsem mu tam něco dát. Tak jsem do té Bílé, kde byli zatčení a věznění v nějaké konírně, tak jsem šla do té kanceláře. Samozřejmě když jsem přišla do té kanceláře, tak jsem musela německy pozdravit. Teď jsem viděla na stole ty pistole, ty pušky. Tak se mi srdce sevřelo. Říkala jsem si: Jestli já odsud ještě vyjdu. A co s děckama? Já jsem jim říkala, že jsem přinesla boty, aby měl, když půjde do práce, pořádné boty. ,Ne. To nepotřebuje. Žádné boty nedostane.' Oni si totiž mysleli, že tam v té podšívce někde podávám nějakou zprávu, což nebyla pravda. Tak v té Bílé je tři dny nechali volně a pak jim došlo, co kdyby je přišli osvobodit partyzáni. Tak je spoutali dva a dva k sobě, že se nemohli hnout, a za ten týden nebo za čtrnáct dní je odvezli do Ostravy. V Ostravě byli asi šest týdnů. Tam jsem mu dvakrát vyměňovala prádlo a pak byli převezeni do Brna.“

„Byli jsme z toho nešťastní, protože to byla skupina partyzánů. Nevím, jestli jich bylo osm, deset a oni si myslím putovali z toho Martiňáku na Karlovice. Čili museli jít kolem našeho a okolo toho domu těch Myslikovjanů a Pavlíčků. Byl přísný zákaz, že se ti partyzáni nesmějí ubytovávat a že se musí hlásit, kde se pohybují, a jelikož to nikdo nehlásil hned, každý jim dal nějaký náskok, aby se ti partyzáni mohli přesunout dál do bezpečí. Nevím, kdo to hlásil. Jak daleko jim byli v patách, to také nevím. Byl tenkrát hluboký sníh, takže se jim jistě těžko chodilo. No a vrátili se po nějaké době. Nevím, jestli to bylo čtrnáct dní, týden, měsíc. Nemám už pojem o čase. A šli právě k těm Myslikovjanům. Tam si vyžádali ty chlapce. Jednoho Myslikovjana a jednoho Pavlíčka a vzali si ty jejich hodinky. Oni měli pole takhle do kopce a pak byl les. Tak jako všude jinde. Tak je vedli po té pasece, jako by chtěli jít na Martiňák, a právě na tom jejich poli je zastřelili. To byli kluci. Jeden měl sedmnáct a jeden osmnáct.“ (Pamětnice sice mluví o rodině Pavlíčků, ale zřejmě myslí Poláchovy, kteří s Myslikovjanovými bydleli v jednom domě – pozn autora).

„Odvezli ho tenkrát do Brna. V Brně byl asi tři týdny. Mezitím jsem měla povolenou tu návštěvu. Já jsem do toho Brna jela, do těch Kounicových kolejí, a oni mně řekli: ,On je odvezenej pryč.' Neřekli kde, ale v té době už nežil, už byl popravený. Po válce jsem se do těch Kounicových kolejí šla podívat. Myslela jsem si, že tam někdo bude o něčem vyprávět nebo tam budou nějaké záznamy, ale oni mně ukazovali, že tam byl za tou budovou vysypanej koberec písku a oni je přiváděli jenom v tom spodním prádle a stříleli je do týla, takže tam spadli a byl konec. Co udělali s tím tělem, s těmi ostatky, to už nevíme.“

„Já jsem odešla domů. Nebyla jsem ještě řádně odložená a už se tím údolím, tím lesem táhla skupina Němců. Jestli to byli vojáci, gestapáci, to nevím. A táhli se k tomu domu toho Tkáče. Tak oni to vzali tím lesem, aby nebyli vidět. Protože tu partyzáni hlídkovali, a kdyby šli po tom chodníku, tak by je bylo vidět. Tím lesem byli krytí a došli až k tomu baráku. Přepadli ho. Tak oni vyskákali. Všichni měli boty dole na peci na vysušení. Tak poskákali, posbírali boty a utekli. A tam byl takový břeh do kopce, aby se schovali za tím lesem. To byla už dost zima a sníh byl popadaný. Takže všichni se nedostali ven, tak jak je tady popsáno, že tam zastřelili tři ty partyzány, jednoho postřelili, ten byl celej od krve. Tu hlavu. Oni ho uvázali za vůz, táhli ho na provaze za sebou, tak ten musel být mrtvý, než někde došli. Ti ostatní, ti utekli. Má tam také na té Lhotské snad ten pomník, ten velitel skupiny.“ (Pomník tam stojí a je na něm napsáno: Na tomto místě padli v boji s fašisty 17. 11. 1944 sovětští partyzáni Ing. kap. RA Syrotin Artějenovič Zachar, Pavel Kudelja, člen desantu, Griška a další, pozn. autora).

„To byl život těžký. Tam se jezdilo na lyžích nebo se používaly sněžnice. To jsou taková prkýnka uvázaná na boty. A když se člověk pohyboval po tom hlubokém sněhu, že se nepustil až dolů, že se chodilo po vrchu. Až se přišlo na tu správnou silnici, okresní nebo jaká to byla, tak se sněžnice odvázaly nebo lyže se odeply, nechaly se tam stát, to nikdo nevzal. Šlo se nakoupit a zase zpátky se to muselo vzít a šlo se zase do kopců. Tam se nakupovalo tak na celý týden, a když něco scházelo, tak se bez toho muselo obejít, protože to nešlo tak jako tady jít do obchodu.“