Růžena Homolková

„Takže jsme byli vyzváni, abysme šli pomáhat do toho pohraničí. Tak tím pádem jsme ještě absolvovali nějakej čas, ale to už vám přesně nemůžu říct, to byly tři neděle nebo čtrnáct dní, že jsme pracovali tam v tom zemědělství. Tam byly statky. Spali jsme ve škole už potom, protože tam to bylo obsazený, jak vám říkám, těmi mladšími našimi bratry a sestřičkami, novými skautkami. Prostě ještě ta starší generace, byli to třeba vnuci nebo vnučky.“

„Naproti byla řada bohatých lidí a těch Židů. A na jedný straně Schnirchovy ulice, tam byli samí Češi, takže my jsme se dívali z okna, když je vyhnali. A lidi z našeho domu, to byli zase Holbenovi, tři holky. Jiřinka, po tý jsem dala jméno svý dceři. Moje dcera je Jiřina. Vlasta, tohle je Vlasta. Tak moje dcera je křtěná Jiřinka Vlasta.“