Georgia Zerva

„Spousta mých spolužáků nedopadlo dobře, vím, i jako rodina. […] Já myslím, že můj muž by mohl vyprávět, jak to se mnou bylo těžký ty první roky, než jsem pochopila, že tvoříme rodinu a že se musí dodržovat určitá pravidla a tak dále. Ale jo, dodnes nám to klape.“

„Pokud jde o naše děti, v předškolním věku ony tu řečtinu znaly. Já když jsem je přivedla na svět, automaticky jsem na ně začala mluvit řecky. Prostě to šlo samo. Sama jsem se tomu divila. Já jsem neuměla říct ,hapalo‘, tenhle slovník dětský, mateřský jsem neznala. […] Potom šly děti do jeslí, do školky. Sice nám říkali, měli byste na ně mluvit česky, oni nám nerozumí. A manžel jim říkal, to po nás nemůžete chtít, abychom mluvili uměle na děti. My budeme mluvit tak, jak nám to přirozeně bude vyhovovat.“

„Pokud jde o hry, tak starší děti nás naučily řeckým hrám. A byly to většinou hry, které se hrály venku. Dodneška si pamatuju na hru fotia - oheň. […] To jsme byli rozděleni do dvou oddílů, většinou na kluky a děvčata. Kluci se nás snažili převézt. Měli jsme svoje takové určité místo. Ona to byla vyloženě taková honička. To znamená, že jsme se smíchali, honili jsme se navzájem, a jakmile jsme praštili do jednoho, tak vypadl ze hry. Museli jsme tedy oběhnout to nepřátelské místo bez toho, že by nás někdo vyhodil, a dostat se na naše místo a říct ,fotia‘ - oheň. To znamenalo, že zůstal pořád v tom oddíle. A pak se běželo znovu a znovu. Prohrával ten oddíl, který už neměl nikoho. […] ,Tzami‘ se hrálo zase ve dvou oddílech s tím, že jsme posbírali placaté kameny. Ty se postavily doprostřed na sebe a střílelo se hadrovým míčem. Tzami je de facto mešita. […] A zase, kdo se strefil, tak zůstával v oddíle, kdo ne, tak vypadl. A opět oddíl, kde nezůstal nikdo, prohrál.“