„Mému zatčení předcházely osobní styky s komunisty. Byl jsem ve straně lidové, kde jsem měl určité slovo, byl jsem krajský předseda mládeže, a když byly všelijaké porady a schůze, s komunisty jsme se stýkali. I tehdy mě sváděli, abych se dal k nim, a pokud ne, nebude to pro mě prý dobré. Dokonce jeden seděl vedle mě a řekl: ,Neboj se, kdyby došlo k nějakému zvratu proti nám, tak nejdřív odstřelím tebe a teprve pak bych šel já.‘ K zatčení došlo 27. září 1948 v obchodní společnosti Kotva, ve čtvrté etáži mrakodrapu. Tam ke mně přišli a říkají: ,Ty nás čekáš?‘ Já jsem se zeptal, proč bych je měl čekat, a oni mi odpověděli: ,No, půjdeš s námi.‘ Obsadili celou čtvrtou etáž a odvedli mě na Okresní soud ve Zlíně. Tam jsem myslím dokonce i spal a na druhý den mě odváželi do Uherského Hradiště. Tak to začalo.“
„Na Cejlu v Brně jsem si pobyl dva nebo tři měsíce, protože oni potřebovali, abych tam byl kvůli Tondovi Vaňkovi. V červnu s ním měl být soud. Já jsem pořád nevěděl, co se mnou bude ve věci skupiny Milady Horákové. Měl jsem už trest šest roků za ten § 2 a § 52, ale nevěděl jsem, jestli mně nepřidají. Můj největší trest mohl být deset roků, to je pro toho člověka katastrofa. To si nikdo nedovede představit, co to pro toho vězně znamená. V červnu byl soud, na který mě zvali jako svědka proti Tondovi Vaňkovi, čili nebyl jsem tam žalovaný, nebyl jsem tam souzený. Na hlavním přelíčení se všecko popíralo. Já jsem všecky kluky v Uherském Hradišti před soudem povzbuzoval a radil jim: ,Nic neříkejte, všechno popřete, popřete, popřete! Jinak se to obrátí proti vám.‘ Já jsem u soudu v Brně všecko popíral a jestli jsem i něco řekl, vzápětí jsem to všecko popřel. Byl tam předseda doktor Presl, který se divil, že protokoly z vyšetřování na StB byly trošku jiné. Já jsem mu odpověděl: ,Pane předsedo, kdybyste Vy byl vyšetřovaný takovým způsobem, jak jsem byl vyšetřovaný já, podepsal byste i vlastní trest smrti!‘ On už totiž věděl, že se v Hradišti mučí. Dopadlo to tak, že jsem zachránil Tondu Vaňka. Když šel na Cejlu po dvoře, velice mně děkoval. Oslovil mě tím způsobem sportovním, Ali, jak na mě volali sportovci. Řekl mně: ,Alíku, já ti děkuju za to, jak mě dnes pomohls.‘ Tak to byla veliká radost, protože já jsem nebyl obžalovaný a on šel přímo na svobodu.“
„Jednu dobu Ostrava potřebovala lidi do dolů. Protože jsem byl v dolech v Jáchymově čtyři roky, byl jsem už zvyklý, a tak jsem se rozhodl, že půjdu. V Ostravě jsem v civilu fáral pod zem tři roky, a ti, s nimiž jsem fáral, ani nevěděli, že jsem doktor práv. Dozvěděli se to až poslední rok a zlobili se na mě za to. Já jsem jim ale odpověděl, že kdyby toto věděli, nechtěli by, abych s nimi pracoval. Poté následovaly Slovácké strojírny, kde mě zaměstnali jako pomocníka skladače jeřábů.“
„Kvůli rozšlehaným šlapkám na nohou mě nechali vyšetřovatelé pár dní v klidu, protože jsem nemohl chodit. Pak pro mě přišli a nastal další výslech. Ovšem ten už vypadal jinak, to už nebylo jen bití. Zase mě táhli v železech po Hradišti do té hrozné vyšetřovací místnosti. V kriminále se mluvilo o tom, že se při vyšetřování používá elektrika, něco naprosto nelidského. Já jsem při vyšetřování pořád zapíral, což se jim nelíbilo, a tak mi vložili do obuvi železné plíšky a začali vyšetřovat. Pustili elektriku, 220 voltů do nohou. Když začal proud působit, zul jsem boty a tím jsem přerušil kontakt. Zkusili to dvakrát, pak se začali smát a řekli: ,Však my na tebe máme lék, neboj se.‘ Tak mě nechali, jeden z nich šel do vedlejší místnosti a donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly tyto plíšky už zamontovány. ,A teď se obuj!‘ Tak jsem se obul. Samozřejmě obuv byla pevná, a tak jsem se z ní nemohl zout. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Řekli mi, ať si lehnu, ale za chvíli pokračovali dál v mučení. Nakonec to udělali tím způsobem, že mě nechali stát v těch botech a pustili do mě tu elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil.“
„V Uherském Hradišti jsem se dostal na tzv. samotky. To jsou tedy místnosti o jednom člověku, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli, nevěděli jste proč. Tušil jsem, že půjdou proti mně, to je jasná věc, protože to slibovali, ale když tě dají ve věznici na samotku, to je hrozné. Člověk uvažuje proč, za co. Vždyť není možné, aby to, co jsme dělali my, že jsme se scházeli, mělo být trestné. Já jsem sice právník, ale v životě by mě nenapadlo, že z ničeho dokážou udělat takovou velikou záležitost. Já jsem byl zatčený v rámci skupiny zvané Zlín. Protože nám potřebovali dát co nejvyšší tresty, spojili nás při soudu se skupinou faráře Antonína Huvara, což už dělalo kolem 50 lidí. Tresty byly v rozmezí od jednoho do deseti roků. Možná kdyby soudili jenom podle skupiny Zlín, dostal bych třeba dva, tři roky. Takhle nás ale potřebovali pořádně stisknout, a taky stiskli. Odsouzený jsem byl za § 2 zákona číslo 50 z roku 1939 za zločin o úkladu republiky a za § 52 zákona číslo 71 z roku 1945 za hospodářskou špionáž a dostal jsem šest roků těžkého žaláře spojeného s tvrdým ložem čtvrtletně. Takže to byl můj trest.“
„Na Bratrství jeden den přišlo komando, vyprázdnili místnost, vytrhali podlahy a Květoslava Dostálka a mě odtáhli na Jestřáb, vyšetřovací středisko v Jáchymově. Dali nás do podzemních kobek, to byla místnost, která byla do dvou metrů dlouhá a široká metr a půl. Byl tam žanek, a jinak vůbec nic. V podzemí jsme byli potmě, bez lůžka, byli jsme svléknutí do trenek, trička a ponožek. Takto jsme tam byli celý týden. Za tu dobu jsme nedostali nic k jídlu, ale ani k pití. Já jsem celý ten týden nepil! Každý den nás táhli na výslech. Jednou nám hlavní vyšetřovatel, jmenoval se Pták, říkal, že doufá, že dobře jíme. Řekl jsem mu, že vůbec nejíme. Po dvou dnech bez jídla už je to člověku jedno. Nám nedělal problém hlad, ale žízeň. Výslech spočíval v tom, že se nás vyšetřovatel ptal: ,Jak se jmenujete? Kdy jste se narodil?‘ A totéž druhý den, třetí den, čtvrtý den. Dali mi papír a poručili, ať napíšu, co jsem dělal. Já jsem vždycky napsal, kdy jsem se narodil, a nechal jsem ten papír být. Vydržel jsem to asi týden a pak, protože jsme při vyšetřování museli stát a v noci jsme prakticky nespali, byl jsem strašně unavený, po týdnu mi otekly nohy, zhroutil jsem se tam a tím toto vyšetřování končilo. Nakonec z toho byla kauza špionáže v jáchymovských dolech. My jsme byli vyšetřováni pro jáchymovskou špionáž. Každý den nám vyšetřovatel říkal, že dostaneme frak. Když to poprvé řekl, tak jsem si říkal, že to nebude tak zlé, protože jsem si myslel, že to je doživotí. On mně ale řekl: ,Frak znamená smrt.‘ “
„Představ si, že sedím v kriminále a přemýšlím, jak se z toho dostat, v hlavě shromažďuju argumenty. Najednou někdo zaklepe na vězeňské dveře a říká mi: ,Pane doktore, máte tu manželku, zavřeli Vám manželku.‘ Měli jsme domluvený signál, uspávanku z Mozarta.
Na uherskohradišťskou věznici jsem jí ze samotky pískal: ,Dobrou noc, sladce spi, hajej můj andílku‘ … To byly hrozné doby. Nikdy bychom nepřáli žádnému páru, aby toto prožíval.“
„Mým životním rádcem byl pan profesor Arne Novák. V době, kdy sešlo z kněžského semináře, jsem nevěděl, jak se rozhodnout, a pan Novák mně doporučil, ať jdu na práva. Poslechl jsem ho a dobře jsem udělal. V roce 1939 jsem byl promován a dnes jsem jedním z nejstarších žijících doktorů práv. Při studiu práv jsem se intenzivně věnoval sportu a brzo jsem začal závodit. Měly o mě zájem Slavia a Sparta, ale přišli i ze Zlína, Baťa, a nabídli mně také zaměstnání. Hned jsem nabídku přijal a šel jsem do Zlína, kde mezi jinými byl i Zátopek. Nikdo se o něj nestaral, neměl svého trenéra. Přišel za mnou pan Juránek a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. ,Vždyť to je velice nadaný člověk, ujmi se ho,‘ řekl mi tehdy. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem spolu běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všecko dělal se mnou.“
„Soud byl 9. 11. v Uherském Hradišti. Moje první vyšetřování probíhalo tak, že jsem chodil po vyšetřovatelích. U jednoho se zdálo, že použije omamných prostředků, aby se mně poškodila paměť, ale pak si to rozmyslel. Hlavní věc, čeho proti mně použili v případě skupiny Zlín, je křížový výslech. To znamená, že vyšetřovaného teple oblekli a pustili na něho shora okruh pětistovkových svíček, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo a křížový výslech pro mě dopadl dobře. Po soudu, v době, kdy někteří byli okamžitě posíláni většinou na Pankrác a poté na Jáchymovsko, já jsem zůstal ve věznici v Uherském Hradišti, protože v té době došlo na další obvinění. To byla záležitost, ve které jsem byl členem skupiny Milady Horákové. Doktor Jandečka s ní byl ve výboru a inženýr Antonín Vaněk, kteří se spolčili se mnou. Já jsem byl tedy souzen nejen ve skupině Zlín, ale také ve skupině doktorky Milady Horákové. V Uherském Hradišti mě nechali také proto, že při vyšetřování jsem neřekl nic o tom, že jsem byl členem skupiny Milady Horákové. Proto se na mně potom velice mstili a tím začalo moje další utrpení, kdy užili všechny možné způsoby. Nejdřív na tebe šli pěkně a říkali: ,Pověz nám, cos udělal.‘ Čili oni neudávali činnost, za kterou člověka vyšetřovali, ale za každou cenu chtěli ze člověka už a priori vynutit, že něco dělal. Ještě jsem jim říkal: ,Co děláte, vždyť vy mě vyslýcháte a neřekli jste mně, proč mě vyslýcháte.‘ To se jim samozřejmě nelíbilo. Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou, že jsem nemohl chodit. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové.“
„Když mě táhl eskorťák na vyšetřování v hotelu Praha, uviděl jsem tam naráz vodovod, a protože jsem byl žíznivý, okamžitě jsem se k němu vrhl. On okamžitě vytáhl pistoli, že mě zastřelí, ať jdu od toho vodovodu, že je to tyfový vodovod. Chtěl mě odstřelit, ale už jsem se napil. Když jsem se dostal na lágr, tyfus začal působit. Byl jsem první tyfový marod na Jáchymovsku. Dali mě do nemocnice v Karlových Varech, kde byl normální kriminál. V místnosti nás bylo 40 tyfových pacientů. Já jsem byl 22 dní v obluzení a umíral jsem. Lidé, kteří měli do místnosti přístup, se chodili dívat, jak umírá dobrý běžec. Krom toho jsme nosili řetězy, i když jsme byli nemocní. Byl jsem 22 dní v obluzení, ale měl jsem řetězy na nohách. Metr dlouhé řetězy, takže na jedné noze to bylo pevně zabudované a na druhé noze byl otevírací zámek, který se otevřel, a na noc nás připoutali k posteli. Přestože jsme umírali, měli jsme tyfus, museli jsme mít v noci řetězy na nohou, aby bylo vidět, že jsme strašní zločinci. Najednou po těch 22 dnech jsem otevřel oči, díval jsem se kolem sebe a dva nebo tři dny jsem vykřikoval č, č, č. Ztratil jsem totiž paměť a všichni si mysleli, že jsem blázen. Ten třetí den jsem ale vykřikl slovo ,člověk‘. Já jsem totiž kolem sebe viděl lidi, spoluvězně, a skutečně jsem si vzpomněl na první slovo, člověk, že mám kolem sebe člověka.“
„Všechny ty útrapy v kriminále mně pomáhala přežít víra v Boha. Člověk může věřit ve všelicos, ale bez víry v Boha není možné žít. Bez víry bychom to nebyli vydrželi. Komunismus podle mě nejvíc uškodil českému národu ateismem. Za každou cenu zbořit Boha, vždyť to je přece nesmysl. Vždyť ten život je takový, že to všecko táhne navrch. Musím uvažovat, už jsem starý… Já ale odjakživa pevně věřím v Boha.“
„Já jsem promoval v březnu 1939, to byl protektorát. Takže právníci sem, právníci tam, nikdo právníka nechtěl, tak jsem byl nezaměstnaný. Tatínka trápilo, že jsem vystudovaný, a nemůžu najít práci, tak jsem mu řekl, že hned na druhý den nastoupím na výkop Brno-Český Brod. Na výkopu jsem byl jediný vystudovaný. Bylo tam 200 lidí, kteří nemohli dostudovat, protože jim zavřeli vysoké školy a oni museli čekat.“
„Zůstal jsem v Hradišti, přespával jsem v hlavní budově a odtud mě vždycky eskortovali do místnosti, kde se vyšetřovalo. Byla v krásném malebném domě, škole, nahoře byly vyšetřovny, kde nás krutým způsobem vyšetřovali. Nejhorší bylo jednak to, jak tě volali k výslechu.
K výslechu volali tak, že tě probudili brzo ráno, dali tě do jedné místnosti, kde tě hlídali, a tys musel být obrácený ke zdi a nesměl ses otočit, jenom když potřebovals něco nutného. A tak byl člověk celý den bez jídla a bez pití až do večera, kdy začaly výslechy. To byla první strašná věc. Druhá strašná věc byla ta, že v Uherském Hradišti, kde jsem vyhrál mistrovství republiky, mě několikrát tahali v železných poutech. Lidé na ulici se zastavovali, poznávali mě a někteří mě litovali. To pro mě bylo velice zahanbující.“
„Rovnost byla poslední můj tábor. Zde jsem musel fárat do dolů. Vozík, hunt, na kterém se vozila uranová ruda, jsem musel vytáhnout třeba tři čtyři kilometry do kopečka až k čelbě, kde se střílelo. Tam se vozík naložil a my jsme ho sváželi dolů. To bylo tzv. odbíhání. Měli jsme železné trubky, které jsme strkali mezi kola, abychom vozíky přibrzdili. Kolikrát se vozíky urvaly. Jednou se spustil křik, že se utrhl vozík, tak jsme okamžitě odskakovali a hledali místo, kde se schovat. Já jsem byl na celkem dobrém místě, ale můj kamarád, byl to Němec, se neměl kde schovat.To byla hrůza, ale v posledním momentě to dopadlo dobře. Naštěstí ten vozík prolítl kolem něho a nic mu neudělal.“
JUDr. Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově, dnešním Újezdu u Brna. Těsně před německou okupací Československa v roce 1939 promoval na právnické fakultě v Brně. Od mládí se intenzivně věnoval sportu, stala se z něj atletická legenda, přivezl si medaile z katolických olympiád v Berlíně a Lublani, vybojoval mnoho rekordů a mistrovských titulů. Běhal za Atletický klub Baťa Zlín, kde se setkal s Emilem Zátopkem, jehož se stal prvním a jediným trenérem. Po válce se zapojil do politiky. Stal se členem Československé strany lidové a předsedou Krajského výboru lidové mládeže Zlínska. V Ústředním výboru strany lidové se stýkal s Janem Šrámkem, Františkem Hálou a Adolfem Procházkou. Po Vítězném únoru 1948 mu KSČ nabídla členství ve straně, které odmítl, ve Zlíně byl zatčen, obviněn ze zločinu přípravy úkladů o republiku a z hospodářské špionáže a odsouzen k šesti letům těžkého žaláře. Následně jej komunisté obvinili ze členství ve skupině doktorky Milady Horákové a mučili ho elektrickým proudem v Uherském Hradišti. Uherskohradišťské vyšetřování nakonec nepřineslo žádné nové poznatky a bylo ukončeno. Kromě několika věznic prošel mnoha lágry „jáchymovského pekla“, například Vykmanovem, Eliášem, Mariánskou. V táboře Bratrství jej obvinili ze špionáže na Jáchymovsku, za což mu hrozil „frak“, trest smrti. Při vyšetřování jáchymovské špionáže se nakazil tyfem a po 22 dnech v obluzení ztratil paměť. Po propuštění na svobodu v roce 1954 jej nadále sledovala StB a vyhrožováním přesvědčovala k podepsání spolupráce. Řadu let vykonával doktor Haluza podřadná povolání a teprve v 60. letech se mohl začít věnovat právnické praxi. Po listopadu 1989 byl oceněn řadou vyznamenání, např. Zlatou medailí za čestný běh životem. Pamětník Jan Haluza zemřel 25. srpna 2011, manželka Věra opustila tento svět 30. října roku 2013.
