plukovník Stanislav Mikula

„My jsme vycházeli s Australanama výborně. Ti Australáci, to byli skutečně velmi přátelští vojáci, a bylo i několik průpovídek, a dokonce jsme od Australanů nosili na hlavách jejich australské klobouky. Jedna je od jednoho svérázného vojáka. Vojín Kudla si nasadil australský širák a přitom se tváří jako Australan. Divně plete hnáty, jde házet granáty a přitom si zpívá ‚jupi jupi já‘. Co se týká Indů, tak s nimi jsme přímo v boji nebyli. Byli to aspoň dobří vojáci. A přátelští. A oni s sebou nosili i zvířata posvátný. Posvátné kozy, ovce a chovali si je jako talisman. Vztahy s Poláky – já jsem tam byl mezi nimi jako spojka. A zvlášť, když jsem jim zazpíval Polska nezginieva…(zpívá polsky), tak to byla ruka v rukávě. Já jsem tam obdržel polský kříž činů bojovégo se štítkem Tobrúk. V Polsku - to ještě odbočím - při té obraně jsem obdržel medal za udzial, tedy za obranu Polska. Tak pokud se týká beduínů, ty poznatky od nich měly veliký význam a my jsme se podle toho zařizovali. Na příklad v poušti už vycítili, kdy se blíží chamsín. A hned, jak to vycítili, tak provedli stanování, tak aby ten chamsín jim neublížil a aby potom, když se tvořily závěje nebo ty pískové duny, nešly přímo na ně, a obcházely je. A potom jsme se od nich nějak přiučili pečení placek. Oni měli rozpálené uhlazené kameny a na těch rozpálených kamenech pekli placky. A jinak měli k nám velmi přátelský vztah. Pokud se týká Egypťanů, tak tam bylo hodně kolaborantů, protože Egypt, to byla špinavá propaganda z Německa. Egypt bylo samostatné území, ale spadalo do sféry britských zájmů. Takže oni k těm Britům, aspoň co jsem já vycítil... My jsme s nimi popíjeli ten arabský nápoj arach, tak při tom arachu se jim jazyk rozvázal. Oni samozřejmě nějaká slova znali anglicky, něco jsme se naučili my. A potom hlavně ten vztah k Alláhovi – jak oni zpívají ‚Alláh je Alláh, Muhamed poslem božím‘, tak my jsme se to naučili. Tak samozřejmě jim to velmi imponovalo. Potom nějaké slovo, třeba ano – aiwa, la – ne. Ale zajímavé, při tom ‚ne‘ se muselo kývat hlavou jako ano. Tak proti Němcům, nemám na mysli Sudeťáky, ale proti říšským Němcům vojákům – to jako klobouk dolů – protože v boji byli férovější než Taliáni. A když byli v přesile, tak aspoň byly stížnosti na ty Taliány, že se nechovali férově. Ale když byli potom zajatí, tak oni nic a všechno Duce.“

„My jsme byli na egyptsko-libyjské hranici, tam jsme mysleli, že jedeme do boje. Ale ve skutečnosti tam proběhla fronta. Byla vyházena do povětří minová pole, zátarasy byly rozbité, tak jsme je opravovali a připravovali jsme se na útok Rommelova Afrikakorpsu. Samozřejmě, když potom po několika dnech se z dálky ozývalo dunění děl, tak jsme se připravovali na obranu. A teď došla mezitím zpráva, že u El Kapuca byl nacistický průlom. My jsme měli být nasazeni do tohoto průlomu, ale v posledním okamžiku došel rozkaz udělat čelem zad a mašírovali jsme přes Suez na Sýrii a Libanon a do tohoto El Kapuca byl nasazen místo nás první prapor britských. My jsme proti tomu protestovali, my jsme chtěli, aby nás tam nasadili, ale podplukovník Klapálek říkal: ‚To je rozkaz, uděláme čelem vzad a mašírujeme směr Sýrie a Libanon, a až bude po všem, tak s těmi, kteří se postavili proti, s těmi já si to vyřídím.‘ Vyřídil, ale my jsme mu nestačili být tolik vděční. Už jen z jednoho důvodu, že si ten první prapor britských, zřejmě kvůli nepřátelské zpravodajské službě, myslel, že tam jsou nasazeni i Čechoslováci. Ale když tam došli ti britští, tak oni je tam odzbrojili. Mnoho Britů tam padlo, včetně velitele.“

„To byly dlouhé lety. Létalo se nad mořem a tam se stávaly případy, že ta jejich ostražitost nějak polevila, a důsledek toho byl, že na to někdy doplatili. Ale my jsme se dostali až do norského fjordu a tam zapraskalo ve sluchátkách: ‚Tři ME po slunci na 9 hodin, tři ME po slunci na 9 hodin.‘ A zaútočili na nás. Utočí na nás tři ME na 9 hodin a po slunci, my jsme na ně špatně viděli, ale oni na nás dobře. Takže při tomto útoku jsem vůbec nevnímal, že jsem ve vzduchu. Já jsem ho měl nad sebou, zrovna tam něco vyhodnocoval a posouval, tak jsem se vytáhl do střelecké věže. Tam byly dva těžké kulomety pointfive. Ale my jsme byli schopni ubránit se ne třem, ale pěti až sedmi stíhačům. Přímo nalevo dva těžké kulomety, vzadu čtyři kulomety, vpředu čtyři kulomety, zespodu dva a ještě palubní zbraně, které se vysouvaly jenom během útoku. Takže to byl ozbrojený ježek. Já jsem byl u těch pointfive, těžkých kulometů, a jak jsem pálil, tak se mi jeden kulomet zasekl. Totiž ten nábojový pás se mi zasekl. Čili já jsem si toto ani neuvědomoval. Já s tím druhým kulometem střílel a ten s tím zaseknutým zásobníkem jsem opravoval. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk vůbec neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepaný, obrovský strach, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho bát. Měli jsme zásahy, ale dostali jsme se bezpečně zpět, a to bylo důležité. Někdy to byla jen šťastná náhoda. Jedna z takových šťastných náhod byla, že jsem byl zařazený do posádky mého kamaráda Martina Dorňáka. A velitel říká, že nic se mnou dělat nebude. Rozkaz nikam. Já jsem taky na tom operačním středisku do toho bombarďáku nešel, A oni už se nevrátili. A je tady v knize, tady, on a celá ta posádka, se kterou jsem měl tehdy létat. Kdyby nás sestřelili nebo jsme dostali zásah, tak já bych si vůbec neuvědomil, že jsem padl a že jsem v letadle. To je ztráta všeho. Ale tak to je pud sebezáchovy, nějaká statečnost... Ale ten strach, až bylo po všem...“

„Pokud se týká Polska, tak během obranného postavení po levé i po pravé straně proudily kolony německých divizí směrem na Ukrajinu. A kdyby oni jenom snad tušili, o koho se jedná, tak stačilo tu podkovu uzavřít, a už jsme neměli možnost ustoupit, jedině do nuceného zajetí. A potom podle německých zákonů by to byla poprava nebo odsouzení k smrti. Ale šťastnou náhodou proti postupovala sovětská vojska a my jsme se dostali pod ochranu sovětských vojsk. Tam se rozhodlo. Já jsem byl tehdy vojín nováček, pro mě to byla taková zmatená situace. Ale až bylo po všem, tak náš velitel a celý důstojnický štáb rozhodovali, jak v této situaci dál. Buď ustoupit do Rumunska, nebo do Sovětského svazu. Ale mezitím ta Rudá armáda postupovala, tak my jsme se dostali pod ochranu sovětských vojsk. Naše cesta pokračovala do Sovětského svazu. My jsme tam složili zbraně a v doprovodu sovětských stráží jsme ustupovali do obce Kamenec Podhorský. Tam jsme byli ubytovaní v kasárnách a postupně došlo k vyšetřování, jak jsme se dostali do Sovětského svazu. Čili zacházeli s námi tehdy v tom počátku velmi přátelsky. Vzhledem k té smlouvě o neutočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem to nazývali blahovolnou internací. Tak jsme byli v blahovolné internaci. A potom i z hlediska chování některých našich vojáků došlo k omezení pohybu, a pokud jsme žádali o volno, tak to bylo na základě propustek. A mimo jiné jsme - nebylo to nucené - ale nabídli nám, že můžeme pracovat v špičkových zemědělských... Požádali nás o pomoc. Někteří, snad z naivity nebo i z protisovětského zaměření, jim vytýkali na příklad: ‚Však, co, komu se chcete bránit, když nemáte ani hodinky?‘ Takhle nám to zdůvodňovali: ‚Tak my vyrábíme budíky a těch budíků máme nadbytek, ale na hodinky nebyl čas, poněvadž jsme se museli připravovat na obranu Sovětského svazu.‘ Ve srovnání s naší republikou – ta naše životní úroveň byla celkově mnohem vyšší. Ale snažili jsme se pochopit situaci. Všechno šlo na obranu a obětavost těch lidí byla velká.“