„Zřejmě se to přihodilo v Klatovech - aspoň podle vyprávění Karla - kde jsme byli na výslechu na StB. Odtud mne prý odvezli do nemocnice. Nevím přesně kam, jestli jsem byl hned ve vězeňské nemocnici. Zkrátka odvezli mne někam, o mně už ostatní nevěděli. (…) Prý jsem byl v Bohnicích na psychiatrii, to vykládal jeden mukl. Když jsem začal pohybovat končetinami, tak mne prý odvezli zpátky na Bory. Rodiče posílali dotazy na ministerstvo, že ode mne neměli dlouho žádnou zprávu, co prý se mnou je. Přišel jim pak dopis, ten mám někde ještě schovaný, že jsem vážně nemocen, že ležím v nemocnici na Borech, že nejsem schopen sám navázat písemný styk, a dostali povolení k návštěvě.“
„Zkrátka dostali povolení k návštěvě a mne přinesli na nosítkách. Maminka říkala, že to byl pro ně hrozný šok, že jsem nemluvil, nepoznal je, vůbec jsem na nic nereagoval a ležel jsem s otevřenýma očima. Tak na mne koukali a pak řekli: ‚Konec návštěvy,‘ a museli zase odejít.“
„Po maturitě na reálném gymnáziu jsem se přihlásil na leteckou akademii v Hradci Králové. Byla to velmi výběrová škola, přijímali asi sto padesát lidí a přihlášeno jich bylo několik tisíc z celé republiky, i ze Slovenska. To jen na okraj. Byl jsem přijat, takže to dokazuje, že jsem předtím byl stoprocentně zdráv.
Když přišel rok 1948, tak se i tam samozřejmě uchopili vlády komunisté, nutili nás vstoupit do strany. Já jsem to odmítl a na základě toho oni odmítli mne a byl jsem vyloučen z vojenské letecké akademie.“
„Podal jsem přihlášku na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Mezitím jsem s několika přáteli založil odbojovou skupinu, začali jsme tisknout protikomunistické letáky a kolportovali jsme je. Dnes vím, když se na to dívám zpětně, tak je jasné, že každá takováhle akce nemohla skončit jinak. Když je více lidí a roznáší se letáky po celé Ostravě, tak to musí prasknout. Ale tenkrát nám to nedošlo.
O těchto věcech jsem se prakticky dozvěděl až po revoluci, v roce 1991. Byla v novinách zpráva, že se mají všichni bývalí političtí vězni z Ostravy sejít v sále českého pivovaru v Ostravě na Fifejdách. Samozřejmě jsem tam také šel a jenom jsem věděl podle rozsudku, který mám doma, že se skupina jmenovala Vlasta 1. Vystupoval tam jeden mukl a začal vykládat, že je z Vlasty 1 atd. … Když domluvil, viděl jsem, že má kolem sebe skupinku lidí, s kterými seděli pohromadě, a tak jsem vstal a šel jsem za nimi. Říkám: ‚Vy jste z Vlasty 1? Já jsem Zdeněk Štich.‘ Všichni ztvrdli, a pak vyletěli a začali mne objímat. Po takové době jsem neznal nikoho. Pak jsme si sedli vedle, chvíli vykládali oni, chvíli jsem vykládal já. Tam jsem se začal dozvídat nové věci, o kterých nevěděli rodiče. Například, co jsme dělali, jak nás zatkli. Byl to, myslím, třetí politický soud v Ostravě, nás deset (pět?) hlavních dostalo po deseti letech. Z celé té skupiny prakticky žiji jen já, všichni ostatní jsou po smrti.“
„Blížil se termín, že bych měl jít zpátky a otec udělal na tehdejší dobu ojedinělou věc. Bydleli jsme na Fifejdách, to byla celkem dělnická čtvrť. Otec i matka tam měli výbornou pověst. Byli tam velmi vážení, když se tam ženské pohádaly, tak přišly za paní Štichovou, ať je rozsoudí. A co řekla paní Štichová, to byl zákon, to platilo. (…) Otec tehdy připravil žádost o prominutí trestu spolu s peticí. S tím chodil po čtvrti, každý ho tam znal, to podepisovali i komunisté. Pak se otec dozvěděl, že všichni komunisté, kteří to podepsali, byli zvaní na kobereček na krajský výbor strany. (Směje se). Jak si to prý mohli dovolit. Podpisů bylo hodně a podal žádost o milost k prezidentu republiky. Podpisy byly k tomu přiložené. Dostal jsem milost, která přišla asi měsíc před tím, než jsem měl jít zpátky do basy.“
„Většinu vyprávění, co budu říkat, vím od Karla. Protože s ním jsem se setkal v roce 1991 v Praze. Byli jsme na chalupě a manželce soused říká, že se v Respektu o mně píše. ‚Alí, byl Zdenek zavřený?‘ ‚Ano.‘ ‚Tak se o něm píše.‘ Hned jsem ho šel koupit. Tam jsem se dozvěděl, že prakticky žiji jen já a Karel Kukal. Sehnal jsem švýcarskou adresu Karla Kukala na Konfederaci politických vězňů v Praze a hned jsem mu napsal. Byl nějak konec roku, listopad, tak mi odepsal, že se sejdeme hned druhého ledna v Praze. (…)
Dali jsme si sraz na Masarykově nádraží v Praze, on mne měl poznat podle vydání tehdejších novin Metropolitan, vycházely ve žluté barvě. Vidím, že jde proti mně čahoun, kožený kabát, říkám si – to je estébák. A on to byl Karel, prstem ukázal na noviny. Padli jsme si do náruče, zašli jsme do restaurace a začali jsme si navzájem vykládat naše osudy. (…)
Potom mi řekl, že se půjdeme sejít s dalšími mukly Na Poříčí do Bílé Labutě. To byly první zprávy pro mne z doby kriminálu. Tam jsem se dozvěděl, že jsem byl v Jáchymově. O Horní Bříze jsem věděl od rodičů. Nic bližšího jsem nevěděl, tam jsem se dozvěděl věci, o kterých jsem neměl ani ponětí.“
„Já jsem se vždy vyšponoval na berle a nohy jsem za sebou šmejkal až na druhou stranu, tam jsem si sedl a odpočíval jsem. Tak jsem prý špacíroval, až jsem si rozedřel podpaží do krve, pak jsem měl tři neděle zakázáno vstát z postele, než se mi to zahojilo. Potom mne sledovali, abych to nepřehnal. To jsem ještě nemohl mluvit, a když jsem začal mluvit, tak jsem hrozně koktal.“
Zdeněk Štich se narodil v roce 1928 v Ostravě v rodině obchodníka se dřevem. Po maturitě studoval na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové, odkud byl v roce 1948 vyloučen. Chtěl poté studovat na Vysoké škole báňské, účastnil se výroby a distribuce protikomunistických letáků v Ostravě. V roce 1949 byl zatčen. Nepamatuje si na nic ze svého života před 14. říjnem 1951, dnem, kdy se spolu s dalšími deseti spoluvězni pokoušel utéci z jáchymovského tábora č. 12, šachty č. 14 v Horním Slavkově, kde si odpykával svůj desetiletý trest. Útěk se nezdařil, většina z útěkářů, kromě dvou, byla chycena nebo zastřelena bezprostředně po útěku. I ti zbývající dva byli časem dopadeni a později zastřeleni. Další dva byli odsouzeni k trestu smrti. Karel Kukal a Zdeněk Štich byli jediní, kteří přežili, vyvázli „jen“ se zvýšenými tresty odnětí svobody. Pro Zdeňka Šticha se stalo vyšetřování útěku osudným, byl pravděpodobně vyšetřovateli tak mlácen, že došlo k poškození nervové soustavy, a Zdeněk Štich je od té doby stižen trvalou poruchou paměti. Podrobnosti jsou dosud zahalené tajemstvím, nikdo nebyl v této souvislosti vyšetřován. Zemřel 3. dubna 2013.
