Zdeněk Hostaša

„Já jsem věděl, že jsem ve východní zóně Berlína. Říkám si, dobré, jdu do leva, i když mezi námi, levičák teda nejsem. Udělal jsem dobré rozhodnutí, protože kdybych býval šel doprava, bych tam těžko došel, to bylo strašně daleko. Po chvilce, co jsem šel, tak tam byla najednou tabule s upozorněním, že opouštíte východní zónu a jdete do amerického okupačního pásma. ‚Tam nebyly žádné hlídky?‘ Počkejte, nechte mě to dokončit. Jestli to trvalo 10–15 [minut], já nevím, prostě krátkou dobu. Přišel jsem a viděl taky nějakou ceduli, říkám si, co teď ježišmarjá. Už jsem byl takový rozjitý, šel jsem tam sám, tam nikdo nešel. Po pravé straně tekla voda a byl tam most. Naproti byl jediný člověk a to byl Rus, nevím, co to tenkrát měl, jestli kalašnikovy nebo co. Tak to měl tak pověšené a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Nějak instinkt mi říkal, nezůstávej stát a běž. Tak jsem se na něj podíval a šel jsem rovnou přes ten most. Rus stál pořád, ani se nehnul. Tam už byla cedule: You are entering U. S. zone.“

„Tak jsem šel k té řece a teď přes ty dráty, samozřejmá věc, ale já jsem tam ty dráty, zátarasy neznal. Jsem si našel po cestě takový malý klacíček, to jsem všechno dělal v rychlosti no a tím klacíčkem jsem prohnal trávu, jestli tam není nějaký dráteček, na který je napojená raketa. Jsem to věděl, prokoukl jsem to. Viděl jsem tam izolátory na elektriku, říkám si, co teď. A zase tím klacíčkem jsem do těch drátů drbal, žádné jiskření. Říkám si, kurňa, hop nebo trop, lapl jsem to do ruky a jen takové brnění jsem cítil. Bylo to skoro bez proudu, cosi tam bylo. Měl jsem s sebou koženou tašku, hodil jsem ji nahoru na ty dráty, ono to tvořilo takové téčko, kdyby se člověk podíval z profilu. Vyšplhal jsem nahoru, to jsem tam určitě udělal olympijský rekord. Roztrhaný jsem byl, ruky dorvané. Skočil jsem do toho koridoru a další dráty, spíš plot, už bez toho téčka. Takže zase, tu aktovku jsem přehodil na druhou stranu. Jsem věděl, že tam Češi nemohou stavět na rakouské straně. Takže na hranici to ještě kousek bude. No, prostě zkrátka a dobře dostal jsem se na druhou stranu.“

„Ten soud byl rozdělený, bylo to veřejné zasedání. Byla tam moje maminka s mojí švagrovou. Soudu zasedal prokurátor vojenský, major Zich se jmenoval. To jméno mi dodnes utkvělo v paměti. No a když tam potom přečetl všechny ty paragrafy a tak dále. To tam byla ještě maminka přítomná, jak řekl: ‚Paragraf 86,‘ na ten je trest smrti, tak maminka se tam zhroutila. To mi pak potom říkala švagrová, která ji doprovázela.“

„Vlak zastavil, to byla ta poslední štace před Berlínem. Já už jsem to viděl, on to neviděl, byl úplně hotový, spal, jsem s ním třepal, ať se probere. Nebylo to možné. Instinkt mi velel, že musím pryč, nebylo kde. To už tam byli Rusi. Ozbrojení Rusi, neměli s sebou psy a vstupovali už do vagonů. [To byla prohlídka, před překročením hranice?] Ano, to byl Velký prsten, Velký ring, tam už pak nic nebylo. Tak na záchod, co mi zbývalo jiného. Nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do toho koutečka, jak se ty dveře otvíraly. Jak tam přišel ke dveřím ten Rus, tak je otevřel a hned je zabouchl. Já jsem v tom malém zrcadle zahlédl, že to byl Rus. Asi si říkal: ‚To je nějaký chudák‘ a zabouchl za sebou dveře a vlak se rozjel.“