Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Gronský (* 1928  †︎ 2023)

• narozen 25. května 1928 v obci Likavka na slovenském Liptově

• na gymnáziu členem protifašistické odbojové skupiny

• 1944 útěk do Maďarska

• 1945 členem 4. brigády 1. čsl armádního sboru, osvobodil s ní Ružomberok

• po válce studia na Vysoké škole politické a sociální v Praze, členem KSS

• 1952 nastoupil na právnickou fakultu UK

• 1968 emigroval do Anglie, ale brzy se vrátil

• docentem katedry ústavního práva

• zemřel 16. prosince 2023

Jánošíkův hrad a Hlinkovo město

Ján Gronský se narodil 25. května 1928 v obci Likavka na slovenském Liptově, pod hradem Likava, kde prý byl vězněn Jánošík, v bezprostředním sousedství „Hlinkova města“ Ružomberok. V Ružomberku chodil do jedné ze čtyř tamních státních škol. Byly tam ještě katolická, evangelická a židovská škola. Otec a jeho strýc byli „direktory“ sběrných surovin. Otec byl židovského původu, v roce 1928 však kvůli ženě vystoupil ze židovské obce, a Ján tedy vyrůstal, dle svých slov, v bigotní katolické rodině. Ružomberok byl centrem Ľudové strany, což zásadně ovlivnilo místní život a prostředí.

„Chudák velebný pán!“

Již od dětství neměl nouzi o zajímavé a vzrušující zážitky. Byl například svědkem Hlinkova pohřbu v Ružomberoku. „Vezli ho v skleněné truhle po kočičích hlavách. A jedna babička volala: ,Podívejte se, chudák velebný pán, jak se natřásá!‘ A jeden idiot ještě zakřičel: ,Ať žije Andrej Hlinka!‘ Hodža tam přijel, tedy předseda vlády, byli tam všelijací ministři, skauti, harceři polští a tak dále – Hlinkovo město. Oni ho pochovali původně na hřbitově, ale mezitím postavili v Ružomberku mauzoleum, obrovským nákladem, je to tam dodnes, a tam ho umístili. A na to přemístění do toho mauzolea přijela celá slovenská vláda. A ještě si pamatuju, můj otec to všechno fotografoval a každému členovi slovenské vlády ještě udělal album, protože všichni tam byli vyfocení. On byl velmi přizpůsobivý chlap. Upřímně řečeno, on měl strach. Protože na Slovensku ty protižidovské zákony nebyly původně rasové, ale potom dostal od prezidenta absolutní výjimku, byl ,čestný árijec‘. Toho Hlinku potom koncem války někam odvezli a nikdo neví, kde je.“

„Hitler skape!“

Bratr Štefan byl aktivní odbojář. Přidal se ke skupině vojáků. Na Hitlerovy padesáté narozeniny vyrobil na dětské tiskárně letáky, kde bylo napsáno ,Hitler skape‘! Místní Němci šli v lampionovém průvodu a za nimi šel bratr Štefan a vylepoval tyto letáky. Na městský dům vyvěsili československou vlajku a jeden kolega vyvěsil na kopci nad městem ještě sovětskou. Bratr byl vyloučen z gymnázia, dostal rok podmínku a každý týden se musel hlásit na četnické stanici.

Tehdejší poměry ve slovenském státě Ján Gronský vůbec považuje za liberální. „Kdyby nepronásledovali Židy, tak vám povím… Tam například nebyl jediný rozsudek smrti, politický. Tam nikdo nebyl popraven. Až do povstání. Potom to byla hrůza! I  proti těm Židům se původně šlo jen z hlediska konfesního. Ve čtyřicátém roce jim Němci vnutili rasové zákony, ale obcházelo se to. Potom to začalo být zlé, když je začali vystěhovávat. Asi osmdesát tisíc Židů takto zahynulo. Ale na druhé straně je fakt, že když se Tiso a jeho lidé dozvěděli, že je tam vlastně zabíjejí, tak ty deportace zarazili. Tiso asi dvacet tisíc lidí zachránil, že jim dal nějaké výjimky. To byli Židé s rodinami.“  

V protistátní skupině

„Mezitím jsme my gymnazisti trošku povyrostli. A na gymnáziu se vytvořila protistátní skupina. Ta skupina měla šestnáct členů a jednoho takového přicmrndávače a to jsem byl já. My jsme se připravovali na to, že až bude nějaký převrat, že postřílíme všechny místní Němce. A kvůli tomu, to byla moje činnost, jsem na psacím stroji vyhotovil seznam všech ružomberských Němců, kde bydlí, jak se dostat do domu a tak dál.“

Skupinu vedli například Oskar Valášek, Ernest Otto nebo Jaro Šolc. Jedno děvče však začalo chodit s místním Němcem a spiknutí vyzradili. Za leteckého poplachu v roce 1943 udělali četníci prohlídky a všechny pozavírali. Jánu Gronskému v té době chyběl ještě měsíc do patnáctého roku, a byl tedy „jen“ vyloučen z gymnázia. Ostatní pustili asi za tři měsíce s tím, že je budou vyšetřovat na svobodě. Čtyři členy skupiny Němci přesto nakonec zabili. Bratr Štefan utekl do hor a stal se partyzánem. Byl ve skupině majora Velička u Turčianského Martina.

Útěk

„V lednu 1944 přišel prokurátor a povídá: ,Prosím vás, schovejte si ty děti, já mám rozkaz všechny zavřít. Do čtrnácti dní, já to budu protahovat, je musím nechat všechny zavřít. Velitel četnické stanice, nebo zástupce velitele, nadporučík Spišiak se nabídl, že nás schová v Tatrách u nějaké finanční stráže. Ale protože můj otec byl v Budapešti, kde měl dvě vdané sestry… Jemu tam bylo celkem dobře, protože jeho kamarádem byl Ištván Horthy, to byl Horthyho syn, můj otec byl v uherské armádě. Tak se rozhodlo, že pojedeme do Maďarska. V únoru 1944 jsme vyrazili. Nešli jsme v Ružomberku na nádraží, protože tam byl jeden špicl. Šli jsme pěšky do Rybárpola, do nejbližší stanice, odtud do Vrútek a tak dál, někam k Nitře.“

Po čtyřech a potom čurat na hřbitov

Ujali se jich nějací převaděči a u Nových Zámků načerno přešli hranice. „Ale po všech čtyřech. Dvaadvacet stupňů pod nulou… Každý si nesl nějaké bágly. Teď jsme přišli k takovému malému potůčku. A to se muselo vstát a to jsme neměli jistotu, že ho přeskočíme. A kdybysme ho nepřeskočili, tak co dál s mokrýma nohama? Nikdo neuměl slovo maďarsky. To bylo maďarské území. Byli jsme skupina asi osmi lidí. Bába nás vedla. Tak jsme se plížili, byly tam stromy, tak kapesními noži a nevím čím ještě, takové břízy tam byly, tak jsme si vyrobili takový můstek a přes něj jsme přešli. Protože to byla rovina. Teď jsme přišli k Novým Zámkům, tam byli maďarský četníci. Teď jsme se všichni tvářili, že se potřebujeme vyčurat, tak všichni na hřbitov. A ta bába, co nás vedla, před hřbitovní zdí, tam šli ti četníci, tak zdvihla sukně a začala čurat. No tak ti četníci se prostě… Teď jsme přišli do Nových Zámků na nádraží a vlezli jsme do vlaku. No a to víte. Moje sestra, dvaadvacetiletá. Tam byli maďarský vojáci a hned na ni: ,Ej….´ Ta neuměla ani ceknout, to bylo velmi blbé.“

V Maďarsku rovnou do vězení Magdolna

„Tak jsme se dostali do Maďarska. V Maďarsku nás všechny pozavírali. Seděli jsme ve věznici, která se jmenovala Magdolna. A teď si představte, že náš otec nám přes ty svoje známosti obstaral falešné papíry. Mně ale dal, že jsem narozený v Rahově na Podkarpatské Rusi, jenže podle těch papírů jsem měl mít dvanáct let. Já jsem měl šestnáct a vypadal jsem na dvacet. No katastrofa. To jsem nemohl použít. Ale měl jsem legitimaci Hlinkovy mládeže se známkou za rok 1943 a s fotkou v uniformě. Tak jsem si říkal: ,Když bude razie, tak ukážu toto. A ten papír, ten nikomu nebudu ukazovat.‘ A osvědčilo se to. Já jsem uměl německy a velmi dobře rusky, protože část rodiny byla v Sovětském svazu. Oni je odtamtud vypověděli, stavěli Dněprostroj, uměl jsem ruské písně, desítky ruských písní, uměl jsem hrát na harmoniku, chtěl jsem být muzikantem. To byly úžasné věci. A otec nás vytáhl z té Magdolny. A teď si představte: tři dni na to, 19. března 1944, Němci obsadili Maďarsko, vyměnili vládu a všechny ty lidi, co byli v té Magdolně. Některé zastřelili na místě a některé odvezli do koncentráku.“

U pana Hanáka v Budapešti

Jánu Gronskému otec zajistil bydlení u jistého pana Hanáka. Ovšem krátce na to začaly nálety na Budapešť. Celá rodina se odstěhovala na chatu, 25 km severně od Budapešti. Protože se tam ale vyskytoval nebezpečný špicl, pan Hanák ho vybavil nějakými penězi a poslal zpět do Pešti, do svého bytu. Byly nálety, ale on nemohl do krytu, aby neupoutal pozornost. Dvakrát ho chytili při razii.Vždy tvrdil, že otec je vysokým důstojníkem SS, že je v Jugoslávii, ukazoval legitimaci Hlinkovy mládeže, o které tvrdil, že je to „legitimace slovenské Hitlerovy mládeže“, a vždy vyvázl.

Synem pluku

Pak ale přišel převrat. Horthy kapituloval, část maďarské armády přešla k Rusům. „Vlády se chopily Šípové kříže* a začal hon na Židy. Oni ty Židy stříleli kulomety do Dunaje. To bylo hrozné!“ Panu Hanákovi se v garáži usadili esesáci. Jána Gronského tedy vybavil nějakými penězi a poslal ho raději pryč. To se již blížila fronta. Odjel vlakem z Budapešti a kdesi v seníku sledoval příchod fronty. Vzápětí byl ale přímo ve švejkovském stylu zatčen Sověty, protože jako dosavadní krycí prvek měl na sobě odznak, na kterém byl slovenský autonomistický kříž spolu s hákovým křížem. Když křičel, že je Slovák, že zná jejich písně, a několik jich zahrál, stal se „synem pluku“. Protože uměl rusky, německy i maďarsky, dělal tlumočníka a byl jim užitečný. Někdy bohužel i v dosti chmurném smyslu. „A občas, když šli znásilňovat ženské, tak mě postavili před barák, abych hlídal. No, co se dalo dělat. Zažil jsem s nimi neuvěřitelné věci. Naprostá ignorace hodnoty lidského života.Viděli jste barák, tam střílel nějaký Němec. Tak jedna skupina, pobil je, druhá skupina… ,Tak něvazmožno.´ Přitáhli kanon, začli do toho bouchat, nešetřili nic. Kromě toho se tam už pohybovaly, odhaduji, tisíce dezertérů sovětských. Celé jednotky. A člověk nevěděl, kdo je kdo.“

* Šípové kříže (maďarsky: Nyilaskeresztes Párt – Hungarista Mozgalom), hovorově též Nyilašovci nebo Szálášovci, byla maďarská proněmecká antisemitská nacistická strana. Byla založena Ferencem Szálasim v roce 1934 po vzoru německé NSDAP a jejím cílem bylo vyvraždění Židů. Strana se k moci dostala ke konci druhé světové války, během nacistického převratu dne 15. října 1944. Hlavou státu jako „vůdce národa“ se stal vůdce Šípových křížů Ferenc Szálasi, který o den později (16. října) vyhlásil Maďarský stát. Ihned po převratu došlo k dalšímu vraždění a pronásledování Židů. Asi polovina z celkového 200 000 počtu lidí budapešťské židovské komunity přišla o život během akcí Šípových křížů a víc než osmdesát tisíc Židů, včetně žen, dětí a starců, bylo deportováno do koncentračních táborů. (Wikipedia)

U 4. brigády

„Tak jsem byl s těmi Rusy. V prosinci byla obklíčena Budapešť. V Pešti byli Malinovského a v Budě byli Tolbuchinovci. V Pešti se vytvořil jakýsi československý výbor. Tak jsem tam šel, tam byl nějaký kapitán Horák, vytvořili ozbrojenou složku, která měla za cíl v Pešti vyhledávat československé občany, sudeťáky, dezertéry z armády německé, kteří si rychle oblíkli civil, a tak dál. Chodili jsme, ale já si nepamatuju, že bysme někoho chytili. S nimi jsem byl tak do 15. března. Potom se vytvořila skupina a říkali, že jdeme na východní Slovensko nebo Podkarpatskou Rus, že patříme do 4. brigády armádního sboru. A tak jsem se dostal do té 4. brigády armádního sboru.“

„Pěkný chlapec“

„Mezitím už se měla vrátit, to bylo v březnu, vláda a prezident do Košic. Teď přišel takový nějaký… a říkal: ,Ty jsi takový pěkný chlapec, ty půjdeš do hradní stráže.‘ Jenže potom zjistili, že nemám žádný výcvik. Tak mě zase z hradní stráže vyhodili. Potom do Levoče. Tam bylo výcvikové středisko. Zkrátka a dobře, v té 4. brigádě jsem byl až do konce války.“

Osvoboditel na korze

Životní příběh Jána Gronského se hemží paradoxy, „neuvěřitelnými příhodami“ a hříčkami osudu. „Měl jsem obrovské štěstí, jaké má jeden z deseti milionů lidí. Představte si, že já jsem v první vlně, za obrovského deště na nákladním autě přijel do Ružomberka jako osvoboditelský voják. Já jsem měl vždycky jeden obrovský sen. Že bude neděle, bude svítit slunce, my vyjdeme z kostela nahoře na rynku, potom vždycky bylo korzo, celé město korzovalo. A já takto korzuju. A teď si ale představte – já jsem přijel, strašně pršelo. Byl jsem tak zmoklej, že mi ty boty museli rozřezat. A druhý den svítilo slunce a já jsem korzoval.“

 „Mělo to jednu velmi tragickou stránku. Já jsem myslel, že se vracím k mámě. A dozvěděl jsem se, že mou mámu v listopadu 1944 gestapo zavřelo jako ,partizane mutter‘ a odvedli na nádraží. A když ji vedli, tak její matka, babička, byla v nemocnici. Měla sedmdesát osm let. Když viděla, že její dceru vedou Němci, tak vyběhla ven v papučích a v županu a spustila velký křik. Tak ji tam Němci dali taky. Dali je do vagonů, babička byla mrtvá už někde u Trnavy, tam ji vyhodili ven. Matku odvezli do Ravensbrückenu a odtud se už nevrátila.“

Na konci května šel Ján Gronský do civilu. Ovšem i další hrozné zážitky a události, které provázejí válku, nosí stále v paměti. „Co já jsem viděl bídy, neštěstí… Jedu s Rusem na sajtkáře. A najednou sto metrů před námi na cestě výbuch. Přijedeme blíž, tam pětiletý chlapeček, má černé punčochy, takové vlněné, utrhnutou nohu a jen mu visela na té punčoše. Tak jsem ho takhle držel, odvezli jsme ho do takového zdravotního tohoto a teď si představte, přišel takový Rus prostě, vzal nějaký nůž, ustřihl toto a tu nohu… A já, ještě dnes si to pamatuju, tomu chlapci říkám: ,Bolí tě to?‘ Nevím, jak jsem přišel na takovou strašnou otázku. A on mi řekl: ,Ne.‘ On byl v takovém šoku, že to ani necítil.“

Židi – teď pro změnu na Ural

„No a Rusové se chovali hrozně. Byly případy, že Židé, kteří tam přežili ve sklepích někde, je vítali. Oni je pochytali a poslali do pracovních táborů a odvezli někam na Ural.“

Jak chutná moc

„Potom začal poválečný život. Já jsem organizoval skauty, stal jsem se členem KSS, na svoje narozeniny pětadvacátého května.“ Byl rovněž přijat zpět do gymnázia, ale po konfliktech s kolaboranty, kteří si udrželi svoje postavení, byl opět vyloučen.

„Předseda národního výboru byl Rudolf Strechaj, pozdější předseda slovenského sboru pověřenců. A to je ten, kdo Mňačkovi sloužil pro ,Jak chutná moc‘. Hrdina toho románu, to je Rudolf Strechaj. To vám byl bezvadný chlap, za povstání i předtím, fantastický člověk. A stala se z něho úplná kurva, která dělala ty procesy a všechny ty věci.“

Jak do klubu

„Když mě vyhodili, tak jsem byl členem KSS. A řeknu vám, že v tom byl kus lásky k těm Rusům navzdory všemu, co jsem viděl. Ale furt to byli ti osvoboditelé.Oni když se ožrali, tak často plakali a říkali, jak je u nich zle a tak. To je všechno strašně složité. Taky to vědomí, když jsem si vzpomněl na ten Mnichov, jak jsme doma plakali…, to je marné. A já jsem chodil na sekretariát KSS jako do klubu. Tam byli moji bratři, tam byli moji nejbližší, nevím, jak to říct. Nebo – kdo byl proti nám? ,Ľudáci‘, kteří udělali smlouvu s demokratickou stranou, všelijací křížkaři napojení kdoví na koho, to byli… Prostě, já jsem byl šťastný v té straně. A přitom jsem byl skaut. Já jsem byl nakonec vedoucí sboru. Ale my jsme měli sociální cítění a všechno…“

Doktor KSČ

Ján Gronský je vášnivý muzikant. Chtěl se proto dostat do Prahy na AMU, na skladbu, to se mu však nepodařilo. Dostal se na chemii, kde ho učil například prof. Wichterle. Po roce přešel na Vysokou školu politickou a sociální, založenou v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše po francouzském vzoru, kde studoval mimo jiné i Ludvík Vaculík, Věněk Šilhán a další zajímavé osobnosti. Získal titul inženýra ekonomie a po rigorózních zkouškách a dizertační práci také doktorát společenských věd, RSDr. „Ten titul si přisvojila vysoká stranická. Každý si myslí, že jsem „doktor KSČ“. Ale já jsem absolvent školy, kterou po únoru zrušili. Potom přišel vysokoškolský zákon, a protože jsem kandidát právních věd, tak jsem získal automaticky i toho ,judra‘.“

Zasloužilý, ale podezřelý

Neočekávané zvraty a zamotané peripetie neopouštěly Jána Gronského ani nadále. Byl, dalo by se říci, zasloužilý odbojář a komunista, měl dvě vyznamenání – Junácký válečný kříž a Pamětní medaili za boj proti fašismu. Ale: „Můj otec, když zjistil, že matku zavraždili, tak prohlásil, že v zemi, která nebyla schopna ochránit jeho ženu… zkrátka a dobře on se sebral a emigroval. Oženil se s Angličankou a do smrti žil v Anglii. Tak jsem sice byl zasloužilý, ale podezřelý.“

„Dobře mi tak!“

Aby toho nebylo dost, v roce 1959 za ním přišel jeden kamarád, který byl u Státní bezpečnosti. „Pošleme tě do Anglie a získej otce, aby pro nás pracoval.“ Souhlasil. Viděl to jako vlasteneckou povinnost a chtěl po dvanácti letech vidět otce. Stal se tedy agentem StB. Otce nezískal, ale občas se podíval za ním do Anglie. „Tak jsem jim řekl, jaké známé má otec v BBC a takové voloviny. Ale v březnu 1964 otec zemřel a v šedesátém osmém mě dali do archivu a tím to skončilo. Ale samozřejmě jsem v seznamech jako agent Státní bezpečnosti. Dobře mi tak. Ale měl jsem jedno štěstí, že mě nikdy nepověřili žádnou funkcí. Představte si, že do dnešního dne jsem na této fakultě nejdéle nepřetržitě vyučující člověk, přitom jsem nikdy neměl na fakultě žádnou funkci. V důsledku toho jsem se nikdy nemohl dopustit žádného svinstva. Až v obrodném procesu jsem se stal členem vysokoškolského výboru, to byl jedenáctý obvodní výbor Prahy, jsem se stal členem předsednictva a konečně posledním předsedou, než nás rozehnali jako druhé centrum roku 1969.“

Lepší svět

Ján Gronský vzpomíná i na další fenomén tehdejší doby, a to upřímné budovatelské nadšení mnoha lidí. „Ještě se vrátím – co dneska mnozí nechápou. My jsme byli studenti. V sobotu byl ještě pracovní den. V neděli ráno přijel před kolej autobus, nikdo nic neorganizoval a my jsme dobrovolně nalezli do autobusu, odvezli nás na Kladno a my jsme pracovali v hutích nebo v dolech. A v létě jsme chodili na Trať mládeže nebo na brigády. My jsme skutečně měli dojem, že budujeme lepší svět.“

A jak to u Jána Gronského ani jinak nemůže být, i další jeho životní příběhy stojí za pozornost. Například ty o jeho setkáních s Gustávem Husákem.

Pravý komunista píše blbovi

„V šedesátém čtvrtém nebo kterém roce se tu vydávala Československá vlastivěda. Nevím, co se z toho stalo. Jeden díl byl geologie, jeden fauna, flóra a jeden díl byl právo. A jedna kapitola práva byla historie práva a jedna část historie práva, to mělo mít takových dvě stě až dvě stě padesát stran, bylo období 1938–48. A bylo určeno, že to bude zpracovávat Gronský, protože já se zabývám hlavně historií, a Gustáv Husák, který tehdy nebyl plně rehabilitovaný, ale byl propuštěný a byl v Akademii věd na Slovensku. Takže jsem měl možnost poznat Husáka. A tak mám zážitky, které ukazují, co byl zač.“

 „První je, že on byl člověk, který měl obrovskou autoritu u Slováků. Oni ho obdivovali. On je i intelektuálně převyšoval o dvě hlavy. Zajímavé je, že ještě Mach ve svých pamětech píše – on se s ním setkal v Leopoldově –, že Husák se nenechal zlomit. Tam jsou neuvěřitelné věci. Já jsem mluvil s jedním hochem, možná že ho ještě najdete, jmenuje se Franta Drbohlav, který šel z fakulty rovnou k Státní bezpečnosti. A on měl nějaké dopisy, které Husák psal Novotnému. Z basy. Ukazují, že Husák se považoval za komunistu a Novotného považoval za blba.“

„Ale soudruhu Husáku, ty se mýlíš!“

„A on Husák, poprvé jsem se s ním setkal,  už to mám přesně, v šedesátém pátém roce v Smolenicích na jedné konferenci. A ti Slováci, tam nikdo nebyl, jen on, okolo něho. A teď si představte, zrovna vysílali zápas mistrovství světa v hokeji Československo – Kanada. A my jsme jim dali 8:0. Češi hulákali, Slováci seděli všeci okolo stolu s Husákem. Husák nasraný, že tam hulákáme, protože on měl hlavní slovo a tak dále. No prostě naprosto nesnášel nic. V diskusi vědecké, když jsem mu řekl, že je to chyba, co říká o těch maďarských… něco vykládal o maďarských národních výborech, Jak vznikaly a… ale protože já tu maďarštinu trochu umím, a že jsem byl v Pešti studijně a v parlamentě jsem se potom díval v šedesátém druhém… já jsem věděl, že je to blbost. No a já jsem mu na tom plénu tam v Smolenicích řekl: ,Ale soudruhu Husáku, ty se mýlíš.‘ No, toho málem trefil šlak.“

„No tak ať počká!“

„No ale teď přišly tyto zážitky. Představte si, že se mám s Husákem setkat v devět v Akademii věd v Ústavu státu a práva. Na letišti se dozvím, že letadlo neletí, neboť je mlha. Že buď poletíme ráno, nebo že nám zaplatí vlak. Jenže ráno letělo letadlo tak, že bych se dostal do Bratislavy v deset, nebo v devět, ale než bych se dostal k němu… Říkal jsem si, že to nemůžu, tak jsem v listopadu sedl do vlaku, aerolinie zařídily, někdy v půl páté ráno jsem přijel do Bratislavy na jedno špínou zavalené nádraží, samí povaleči, zima, tma, vlhko. V té čekárně, to byla hrůza. No vydržel jsem do osmé, pak jsem se vydal do té Akademie věd, naštěstí už tam byl profesor Leonard Bianki, historik. Ale nebyl tam Husák. Sedíme, bylo půl desáté, Husák nikde. Deset hodin, Husák nikde. Já jsem měl čas, protože letadlo mi letělo až nevím kdy. Byl jsem klidný. No a Leonard říká: ,Tak co je s tím Husákem?‘ Tak mu zavolal domů. To mohlo být tak čtvrt na jedenáct, půl jedenácté. A on mu říká: ,Gusto, je tu Gronský, čeká na tebe.‘ A on, slyšel jsem v tom telefonu, jak on říká: ,No tak ať počká.‘ No uznejte, to je nehoráznost. A on byl tehdy velké hovno, on byl tehdy pracovník Akademie věd.“

„Nevzpomínám si.“

„Jindy tam sedíme, Leonard, já a Husák. Sedíme, někdo zaklepe a vejde takový typický slovenský sedlák, červenou tvář od té přírody. Nenapodobitelné. I oblečením. Na hlavě měl kšiltovku, to oblečení nebudu popisovat, to nechám nějakému literátovi. A s ním dva chlapci, tak sedm až deset let. Chlap smekl čapku, postavil se do pozoru, zasalutoval, měl holou hlavu, a zvolal: ,Soudruhu Husáku, Jozef Bača,‘ nebo jaké jméno z Horní Dolní, ,přišel jsem tě navštívit.‘ Husák neřekl slovo. Takto seděl proti němu. Já jsem ho pozoroval. Hleděl na něho, kamenná tvář a říká: ,Nevzpomínám si.‘ A ten sedlák: ,No soudruhu, nevzpomínáš si, povstání a tam a tam, kde jsme byli…‘ Líčil mu všelijaké… ,Nevzpomínám si.‘ Vstal, měl jsem chuť zakřičet: ,Soudruhu Bačo, já jsem tam byl taky, já si na tebe pamatuju, to jsem rád, že tě vidím.‘ Vstal, šel k němu, jeden chlapec tu, druhý tady vedle toho chlapa, a řekl: ,To jsou tvoji chlapci?‘ On: ,Ano, to jsou moji chlapci.‘ To bylo vidět, že ti chlapci od narození nic jiného neposlouchají, jen o velkém Husákovi. A přijde k tomu pravému, poklepal ho po rameni a řekl: ,Pěkní chlapci. Ale nezlob se, my máme práci.‘ Obrátil se k němu zády a už nic.“

Takto Ján Gronský ilustruje naprosto chladnou, tvrdou Husákovu povahu a přidává další vzpomínku. „On mě dobře znal. Když nás rozpustili, ten vysokoškolský výbor, tak jsem zavolal do sekretariátu. On byl už první tajemník. To bylo na podzim šedesát devět. A říkám, že bych se chtěl se soudruhem Husákem sejít. Sekretářka říká: ,Ano, já to domluvím, a tak dál.‘ Zavolala mi a říká: ,Přijďte ten a ten den na ÚV.‘ My jsme tam přišli, ale Husák nepřišel.“

„Jen abysme tu nebyli tři!“

Veselé i méně veselé historky sype Ján Gronský jako z rukávu. Například o tom, jak byl pozván na jakousi ceremonii na Hrad, jak parkoval bílého fiatka šestistovku na prostranství plném černých šestsettrojek, jak si ho jeden funkcionář s někým spletl a prošel s ním bez jakéhokoli zájmu ostrahy přímo mezi tehdejší nejvyšší stranické a státní představitele. Nebo o tom, jak se v šedesátých letech účastnil televizního diskusního projektu Pavla Kohouta nazvaného Proces, který nebývale svobodně reflektoval dosavadní politický a společenský systém. Přímo s nadšeným obdivem vzpomíná zejména na dva účastníky tohoto projektu, pány Hanzelku a Zikmunda. 

Po dopise „bratrských stran“ se na zasedání ÚV ještě stihl pohádat s Biľakem a 27. července 1968 emigroval. Nejdříve přes Rakousko do Itálie a nakonec do Anglie, za vdovou po svém otci. „Ale vím, jak to na mě padlo a jak jsem se tehdy rozhodl, že emigruji. Řekl jsem: ,Sem přijdou Sověti, emigruji. Tady já žít nebudu.‘ “

„A představte si, že na hranici do Rakouska, šéf celníků i šéf pohraniční stráže, naši bývalí studenti, dálkaři. Tak jsme se bavili, než jsem šel dál. A já jim říkám: ,Víte, to je ale náhoda, že jste tady dva a oba z fakulty.‘ A ten jeden mi na to řekl: ,Jen abychom tu nebyli tři, až se budete vracet.‘ Tím myslel Rusa, Sověta, to bylo evidentní!“

„Tak jsme emigrovali. Byli jsme v Itálii, když byl takzvaný vstup vojsk. Italové nás ráno vítali celí pobláznění, vykřikovali… v první chvíli jsem si myslel, že Brežněva zastřelili v Praze. Jenže ono to bylo jinak. Zachovali se fantasticky. Okamžitě říkali, že neplatíme za hotel, hostili nás a tak dál.“

Špičkový špion

„Jenže já jsem měl tu vdovu po otcovi v Anglii. No tak jsem si řekl, že odjedu do Anglie. Tak jsem jel nejdřív s rodinou do Vídně. Tam byla spousta emigrantů. Šel jsem na velvyslanectví. A na velvyslanectví byl můj bývalý student Bittner. To byl, jak se ukázalo, špičkový československý špion. A já jsem věděl, že on tam je, nevím odkud. Řekl jsem si, moment, na to velvyslanectví nejdu. Tam je Bittner, to je StB. Možná že se ještě někdy vrátím. Kdoví, co oni vyvedou. Jenže Bittner emigroval, odhalil celou československou špionážní síť v Německu, Švýcarsku a Rakousku a odstěhoval se do Ameriky a sloužil u FBI, nebo co já vím, CIA do konce života.“ 

Má malá vlast plná hloží

Vdova po otci celé rodině zajistila komfortní existenci. Přesto ho stesk po domově i přes varování přátel brzy přivedl zpět do Prahy. „Potom mi psali ti mí kamarádi z vysokoškolského výboru. Já jsem si říkal, ty jsi kurva. Ty že jsi komunista? Proto, že máš milionářskou macechu, emigruješ, opustíš kamarády, vlast a tak dál? A do toho vám britská televize pustila, jak je to možné, nevím, najednou vám tam zpíval Waldemar Matuška ,Má malá vlast plná hloží‘ … Já jsem se rozplakal. Řekl jsem si, že tu nemůžu žít. Prohlásil jsem: ,Radši budu v base doma než tady emigrantem.‘“ Dokonce se rozhodl vzdát se rodiny, protože žena o návratu nechtěla ani slyšet. Po roce se však s dítětem přece jen vrátila.

Při prověrkách ho vyhodili ze strany, nesměl 10 let publikovat, na fakultě však zůstal. „Ale ten největší zbojník, který nás tu kádroval, říkal: ,Jano, o jednom jsme přesvědčeni, ty jsi člověk, ty jsi vlastenec. Ty ses vrátil. My víme, jaké jsi měl možnosti. V tomto směru ti důvěřujeme.‘ Takže já jsem nesměl přednášet o politických věcech, jen pravomoci prezidenta a tak dál.“

„Já se kvůli nim neto…“

Přišel listopad 1989.  „Studenti mě zvolili do stávkového výboru. Potom byla anonymní anketa, že studenti házeli do schránek, koho chtějí za děkana, a já jsem tam měl nejvíc hlasů. A přišel za mnou jeden chlap, jmenoval se Drastík. ,Jáno, jestli vemeš toho děkana, my rozmažeme, že jsi agent Státní bezpečnosti.‘ Oni o tom věděli, ještě nic nebylo zveřejněné, protože já jsem svému nejlepšímu kamarádovi jednou na fakultě řekl: ,Hele, ti mě získávali, abych získal svého otce.‘ A on rozšířil po fakultě, že jsem agent Státní bezpečnosti. Saša Ort vydal knížku, kde píše, že přišel na fakultu a že Potočný si ho vzal stranou a povídal: ,Hele, s Gronským se moc nebav. To je agent Státní bezpečnosti.‘ Tak toto mi udělali. Tak jsem samozřejmě žádnou funkci nevzal. A tato pověst, takto, rozumíte… A kromě toho ti největší komunisti, co tu dělali kariéru, přivezli sem sovětské důstojníky, prokurátora nejvyššího vojenského střední skupiny vojsk, předsedu soudu… Člověk, který byl třicet let předsedou Svazu československo-sovětského přátelství, který měl trvalou výjezdní doložku do všech států světa, rozumíte…! Také v těch seznamech je. Ale má kamarády. To jsou finančníci, generální ředitelé bank a tak dál… Tyto staré struktury v tom nejhorším slova smyslu, lidi, kteří byli třikrát registrovaní jako aktivní udavači a kteří ještě pořád jsou někteří na fakultě, oni okolo mě vytvořili tuto atmosféru. No tak dobře. Podívejte se, já se kvůli nim neto…“

V listopadových událostech roku 1989

Ján Gronský nejprve viděl jakýsi návrat roku 1968. „Věřil jsem v jakousi gorbačovovskou obrodu socialismu.“ Vystřízlivěl, když viděl, co se dělo kolem „zhasnutých světel“, kuponové privatizace, podceňování práva. Velmi se ho dotklo rozdělení Československa (v červenci 1992 dokonce vytvořil jakýsi ústavněprávní koncept zachování Československa jako unie), budování mafiánského kapitalismu a stupňující se morální devastace společnosti. „Já i na té fakultě necítím svoji existenci ani tak v tom, abych studentům vykládal, jakou pravomoc má ten nebo onen orgán. Já jim dávám knihy, aby četli zprava, zleva, aby přemýšleli o osudech, ale i takových lidí, jako byl Hácha, nebo o tom, jak se požírali lidi mezi sebou, anebo jak se strašně zapomíná na celou tu generaci. Já jim říkám: ,Proboha, uvědomte si, co to bylo. Lidé obětovali život…‘ “