„Jak jsem přišel z vojny a tam byla špatná strava a doma jsem si dával trochu do těla, tak jsem dostal žloutenku. Švagrová říká: ,Běž k doktorovi, máš úplně žluté bělmo.‘ Tak jsem šel a doktor mi řekl, že mám žloutenku. Tak dieta, dieta, nekouřit, nepít alkohol. Byl jsem na nemocenské a po těch Vánocích najednou někdo klepe na dveře. Dveře se otevřou, vejdou dva chlapi. Já myslel, že je to kontrola nemocenské. Jak jsem se otočil, že jim dám papíry... Viděli rychlý pohyb, tak po mně hned skočili a ruce zkroutili za záda. Matka, jak to viděla, tak měla nůž v ruce a říká: ,Toho už vám nedám!‘ Hnala se proti nim. Tak ji zpacifikovali taky. Mě prohlásili za zatčeného. To bylo asi v půl deváté ráno a odvezli mě na estébárnu. I když jsem věděl, co se tam děje, tak jsem měl spíš strach o matku, protože jsem věděl, že s jejím zdravím to pro ni nebude lehké.“
„Jak už odtud museli odjíždět a vypravovaly se s něma ešalony. Oni chodili přes most na nádraží a já jsem dělal v dílnách na dráze a musel jsem přes ten most chodit do práce. A jednou jsem šel na odpolední směnu. Teď vidím Rusy, jak pobíhají po mostě, vlak se pomalu rozjížděl, sunul a oni z toho mostu začali skákat dolů. Ale ne že by se podívali, co jede. Nevěděli, co jede pod mostem. Tak jeden spadl na blatník auta, některý mimo. Tak jsem si říkal: ,Ježišmarjá, jak může člověk, který přežil válku, tak hazardovat se svým životem.‘ To jsem nemohl pochopit, že jim je to jedno. Hlavně aby jim neujel vlak. Jestli tam s nima bylo nějaké kruté zacházení, že raději volili tohle. Jsou některé věci, které člověk nemůže pochopit.“
„Jeden chlapík přišel na směnu, postavil se s vrtačkou, že bude navrtávat, a ono se to pod ním prolomilo. Byla tam nějaká vzduchová díra a ono ho to tam vtáhlo. Měl štěstí, že měl vrtačku se vzduchem a vodou. A dostal se do nějakého výklenku. Volali záchranáře a ti říkali: ,Je v komíně, tak odpálíme komín.‘ A kluci říkali: ,To ho zabijete, jak ty kameny začnou lítat.‘ Ještě se ozýval. Tak udělali brigádu a začali ty kameny odhazovat a dřevit to. Tak dva dny se k němu prohrabávali, až se k němu dostali. Říkali: ,To je frajer. Vydržel s náma v kontaktu.‘ A tak dále. Byl to takový vzor, co člověk vydrží v tak těžkých podmínkách. Oni ho propustili z výkonu trestu a on během půl roku zemřel. Zbláznil se. Vracelo se mu to a oni věděli, že je psychicky narušený, a tak ho propustili.“
„Poměry byly takové, že ke mně přišel známý chlap ze sportu a říká: ,Zdeněk, kup půl litra a jdem dupat Němky.‘ On tam ostrahoval ty tábory. Tak takové poměry tady byly. Já jsem říkal jednu věc, že v té době se bolševici na Němcích naučili, že si s lidma můžou dělat, co chtějí. Ve standard garážích byli nějací Němci a byli tam nějací milicianti, kteří se ožrali, a začali tam s nima provádět psí kusy. Oni se postavili proti nim, tak tam ty Němce postříleli. To se tradovalo po celé Ostravě. Lidé už začali mít strach z těch lidí s červenýma páskama, Revolučních gard, kteří chodili a Rusům ukazovali Němce a opuštěný německý byty. Čili to byla taková situace, že kdo byl celkem citově založený a odmyslel si ten šovinismus toho národnostního vzplanutí a nenávisti k Němcům... Když tu byli Němci, tak měl každý strach něco udělat. A jak byli pryč, tak by je každej vraždil a bil. Mně to prostě bylo proti mysli, že se takovýmto způsobem zacházelo s lidmi. Když něco měli, tak měli být řádně odsouzeni. Ale ne aby si na nich někdo vybíjel své sadistické choutky.“
„Teď mě posadili na židli a chodili a kroužili kolem. ,Tak nám vykládejte vaši protistátní činnost.‘ Já jsem říkal: ,Já si nejsem vědom žádné protistátní činnosti. Chtěl bych, abyste mi dávali otázky, a já vám na ně budu pravdivě odpovídat.‘ Najednou jsem dostal zezadu ránu přes hlavu, přes ucho, až jsem spadl ze židle. Pan Krhut prohlásil, že se mnou už bude jednat jako s třídním nepřítelem. Tak jsem se dozvěděl, jak rychle se z normálního člověka stane nepřítel. Tak mě tam bombardovali do večera a pak mě odvezli na krajzák. Ještě mě vyfotili a vzali mně otisky. Měl jsem prsty jednou tak velké, jak mě mlátili bejčákem. Už potom, co se tam Mílek podřezal, tam večer přišel nějaký nadřízený a říkal: ,Pozor na tu krev.‘ Jak mě řezali, tak ty konečky prstů mně rozšlehali a tekla mně z toho krev. Jak jsem boxoval, tak jsem byl zvyklý na rány. Jenom mi hlava lítala, ale nemělo to efekt. Vylámali mi zuby, plomby mi vypadaly. A když viděli, že to nezabírá, tak začali s tím bejčákem. Pak mě odvezli na ten krajzák.“
„Šel jsem k zubaři. Měl ruce jak havíř, tak ho k nám asi vytáhli z dolů. Tak mně to navrtal, zaplomboval. Jenomže jsem do těch zubů dostal zánět. Druhý den, jak jsem měl jít k soudu, tak jsem celý natekl, že jsem neviděl. Hlava mě bolela, to mi tam škubalo. Teď pro nás přišli a ten jeden estébák říká: ,Co to máte? Vždyť to vypadá, jako by vás někdo bil.‘ Tak jsem nic neříkal a díval jsem se, jak probíhá ten soud. To byla fraška. Byla tam jakási bába, jestli soudkyně nebo přísedící, byla jak z bordelu. Černý punčochy, zmalovaná a chovala se tak familiárně. Sedala si na stůl, nožku přes nožku, prostě jak v baru. Teď jsem viděl, jak se někteří lidé snaží přesvědčit o svojí nevině a jak je tepou. A v té hlavě mi hučelo, já jsem měl strach, že tam nevydržím. Tak jak mě potom zavolali, tak jsem říkal: ,Všechno, jak je v protokole.‘ Konec. A potom jsem se dozvěděl, že jenom já jsem se kajícně přiznal. Takže všechno přepracovali tak, aby byli spokojení.“
Zdeněk Růžička se narodil v roce 1925 v Moravské Ostravě. V tomto městě prožil také válku a osvobození. Nejvíce v paměti mu ale zůstal způsob poválečného vypořádání s Němci, kdy byl svědkem davových psychóz a lynčování. V roce 1949 byl nedlouho po svém bratrovi, bývalém vězni v koncentračním táboře Buchenwald, za napojení na protikomunistickou odbojovou skupinu Jana Buchala zatčen. Prošel sérií brutálních výslechů na StB v Ostravě. Ačkoli jen věděl o existenci odbojové skupiny, byl v největším veřejném politickém procesu na Ostravsku odsouzen k 14 letům těžkého žaláře. Jeho bratra Miroslava soud poslal do vězení na šestnáct let. Čtyři roky po propuštění bratr zemřel a zanechal po sobě manželku a dvě děti. Zdeněk Růžička byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky v roce 1960, až po deseti a půl letech strávených v pracovních táborech u jáchymovských uranových dolů a ve věznici Valdice. Dnes žije stále v Ostravě-Přívoze a stále se snaží své zkušenosti s komunistickým režimem předávat ve školách. Zdeněk Růžička zemřel v červenci 2019.
