Růžena Grubrová

„Ještě za komunistů jednou tady do hotelu Olympie přijeli nějací východní i západní Němci. Vyměnili si auta i papíry a ti východní přejeli s tím západním autem do Bavorska. Vždy, když měli přijet západní Němci, tak vás prověřovali, museli jsme je hned hlásit a hned to muselo jít na pasovku. Tady (v našem penzionu) už jsme tehdy také pronajímali ubytování. Jednou přijeli východní Němci, ale byl mezi nimi i jeden zápaďák. Jenže to jsem nevěděla. Já měla prostě objednávku na východní Němce. Ještě ani nedorazili, a už jsem tu měla fízly z Prachatic. Jak prý je to možné? Řekla jsem jim, že o žádném západním Němci nic nevím. Nakonec se objevili a shodou okolností ten západní byl z nějakého výzkumného ústavu atomové energie. Tak jsem tu ty fízly měla snad třikrát denně. Nebo třeba přijeli západní Němci na hotel a přivezli si s sebou slečnu, Češku. Na pokojích byly namontované štěnice. A ti fízlové seděli ve výčepu, chlastali a poslouchali, co tam ti dva dělají. To bylo úplně zoufalé. Pamatuji, že ten jeden fízl se tam jednou tak zmrskal, že zůstal ležet pod stolem.“

„Jednou můj otec a dva strejdové zabili nějaké dobytče. A kůži zakopali v lese. Viděl to ale listonoš, který sem chodil, a udal je. Tady u meteorologické stanice bylo velké rašeliniště a my jsme tam chodili z té rašeliny dělat takzvané borky, kterými jsme potom topili. Tenkrát jsme tam právě pro ně s kravami jeli. A tam ho zatkli a odvedli na četnickou stanici na Stachy. Bylo to 1. listopadu 1942. Sestře byl právě rok, mně bylo tehdy osm. Ráno ho pak přivezli (domů), aby se převlékl. Byl zbitý, samá modřina, že jsme ho nepoznávaly. Dostal tehdy čtrnáct měsíců. Jeden strejda byl osvobozený, druhý ale dostal dva roky káznice. Časem ho převezli někam do Německa a tam zemřel.“

„Osvobodili nás tu Američané. Jejich velitelem byl nějaký pan Myslivec, jehož matka pocházela z Klatov. Sedávali tady v jídelně, maminka jim vařila českou kuchyni a oni byli celí šťastní. Vozili nám za to proviant, třeba ty jejich výborné konzervy. Strašně neradi se s námi loučili. A pan Myslivec si s sebou chtěl vzít moji čtyřletou sestru. Byl bezdětný, tak chtěl, aby mu ji naši dali. Ona ale byla tátův miláček, čili z toho nebylo nic.“

„Manžel byl hajným. A někdy v roce 1988 nebo 87, ještě za totality, byla kůrovcová kalamita. Pomáhali jsme jim zpracovávat to dřevo. Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, museli jsme pro ni za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. To byl strašný pocit, když jste viděl ty dráty, ty vojáky… Hrozné.“