Ing. Jiří Klimeš

„Už v lednu 1939 tu došlo k požáru. Místní sympatizanti s nacismem u nás založili požár. Rodiče si vzali půjčku v bance a celý to tady zmodernizovali. Takže třeba ještě v roce 1945, když jsme se vrátili na statek, tak se sem jezdily dívat exkurze, jak to tady má vypadat. Otec, aby podpořil tvrzení, že byl pokrokový, tak na Opavsko přinesl pěstování řepky, která tady nebyla vůbec známá, a na dlouhá léta se Jarkovice a okolí staly takovými pěstiteli, kteří měli v rámci republiky největší výnosy. Protože jsem léta pracoval v Agroprojektu, tak něco vím o zemědělských stavbách a jeho řešení přestavby hospodářství bylo naprosto unikátní.“

„Otec z vězení před popravou psal první dopis na rozloučenou. A vzhledem k tomu, že to nějak kolidovalo s Velikonocema, se svátkama, tak oni tu popravu odložili a přesunuli. Později, když byla vykonána, a dostali jsme tu zprávu, tak si velmi živě pamatuju, jak... Tehdy jsme byli vyhozeni ze statku. Protože součástí rozsudku za velezradu bylo propadnutí majetku a tak dále. Takže první jsme se ze statku stěhovali tady do výměnku, kde byli prarodiče, a vlastně jsme tam byli všichni a tam nás zastihla zpráva, že táta už není mezi živými. Pamatuju, že jsme všichni klečeli, modlili se a svítily svíčky. Mám to pořád v paměti.“

„Na tomhle výměnku jsme byli taky jenom určitý čas. To si pamatuju živě, jak jednoho krásného dne sem vstoupili muži v kožených kabátech s čepicí, kde měli smrtihlavy. Přišli tady do toho pokoje a řekli, že do čtyřiadvaceti hodin se musíme vystěhovat. Nějak je prosili, aby to bylo trochu delší, protože už jsme neměli kam jít. Zdůvodňovali to, nevím, jestli máti nebo teta Lída, že je děda nemocný. Takže tam došlo k malému posunutí termínu. Vlastně se hledalo, kam bysme mohli jít, protože už nebylo kde. Nabídl se nám pan Karel Osadník, který sídlil v dřívějších Vlaštovičkách. Rozlišujeme Vlaštovičky a Jarkovice. Tam jsme se přestěhovali do takové jedné místnosti, kde byl děda, babička a my. Celá rodina. A tam jsme byli až do pětačtyřicátého roku.“

„Tragický zážitek byl v tom, že oni odcházely ty transporty. Pobyli tam jeden nebo dva dny, to už přesně nevím. Teď když odcházeli, tak měli vždycky nějaký raneček nebo něco takového. Nevím, co v tom měli, jestli nějaké oblečení nebo něco takového. Někteří už to nemohli nést, tak to tahali na čemkoli. Měli třeba prkno, za tím nějaký provázek a táhli to. Bylo to v zimním období, kdy byl sníh, a my jsme stáli jako špalíř kolem těch lidí, kteří se pohybovali po vesnici. Předtím jsme sáňkovali, tak jsme měli sáňky. Máti, když to viděla, tak ty sáňky zdrcla mezi ty zajatce. Mezi ty lidi v tom transportu. To mám v paměti, jak se ještě otočili, jako co se stalo? Jestli to někomu ujelo. A máti dala gestem najevo, ať si to vezmou. Tak to s radostí přijali.“