Hedvika Mikulášová, roz. Páleníčková

„Odkud pocházel Váš manžel?“ – „Manžel byl ze Slovenska a sem do Čech se přestěhoval.“ – „Jak jste se s manželem seznámila?“ – „Seznámili jsme se díky fotbalu.“ – „Na Slovensku nebyly dříve ve fotbale takové možnosti, to u nás bylo situace lepší. Hráči ze Slovenska se dozvěděli, jaká je situace v Čechách a také chtěli hrát fotbal. V té době se u nás fotbal hrál třeba v Brně, Plzni a v dalších městech, ale na Slovensku nic takového neměli. Nechali se tedy inspirovat a povedlo se jim založit fotbalový klub. V roce 1946 (ano, ano bylo to v roce 46, protože v roce 1945 skončila válka) přijeli poprvé na zápas do Prahy a hned pražský klub porazili. Všichni byli v šoku. Praha už hrála tak dlouho a slovenský tým vznikl teprve nedávno, ale měli dobré hráče.“ – „A tam jste se s manželem setkala poprvé?“ – „Ano. Tam jsme se s manželem seznámili. Asi jsem se mu už tam líbila, ale já jsem o něj neměla zájem. V té době jsem měla už svého kluka. On byl ale strašně neodbytný a pořád se snažil a snažil, byla jsem z toho celá nervózní. Říkala jsem mu, že to nemá cenu, přeci jen bydlel moc daleko od Prahy a dojíždění by bylo komplikované. No a pak se stalo, že ten můj kluk si našel jiné děvče. Řekla jsem si, že se na něj vykašlu a vezmu si raději toho Slováka.“ – „A měli jste spokojené manželství?“ – „To ano, manžel bylskvělý, ale jeho vášní byl vždycky fotbal, no jo byl to prostě fotbalista. Kvůli fotbalu také hodně cestoval, hrál například v Dánsku a v Itálii. Hrál také za reprezentaci.“ – „Byl Váš manžel hodný?“ – „Ano, občas se sice uměl rozčílit, ale jinak to byl hodný chlap.“

„Vaše rodina je slyšící?“ – „Ano, celá rodina je slyšící. Jen já jsem ve dvou letech ohluchla. Prodělala jsem spalničky.“ – „Co Vaši rodiče?“ – „Maminka s tatínkem pracovali ve Francii, ale to bylo ještě, když byli svobodní. Tady v té době nebyla žádná práce a tak se rozhodli, ještě s dalšími lidmi, odjet do Francie. Ve Francii žili a pracovali několik let. Ale postupně se lidé z jejich party začali vracet domů. Také moje babička napsala tatínkovi dopis, kde ho prosila, aby se vrátil domů a slíbila mu za to dům. Tatínek se tedy vrátil, ale žádný dům na něj nečekal, teprve se začínalo stavět. Maminka se do Prahy vrátila už v jiném stavu. Po narození jsem byla hodně nemocná, až jsem nakonec ve dvou letech ohluchla. Moje maminka byla hodně zmatená, nevěděla, co si má počít. Ale naštěstí tu byla moje teta, to byla skvělá paní, se vším pomohla a o všechno se postarala. No, moje maminka… to bylo těžké.“ – „Kdy jste se narodila?“ – „V říjnu 2000 teda v roce 1925.“ – „A který den?“ – „17. října.“ – „Tak to už máte krásný věk!“ – „To ano, už jsem tu dlouho. Do školy jsem nastoupila v 6 letech. Chodila jsem do školy v Radlicích, kterou našla moje teta. Maminka byla strašně zmatená, nevěděla, co se mnou bude, když neumím ani mluvit, bála se o mě. Teta se ale o všechno postarala. Našla mi školu v Radlicích. Když jsem do školy nastoupila, bylo to pro mě hrozné. Nechtěla jsem tam být. Pořád jsem jen plakala a plakala. Teta mě ale pravidelně navštěvovala, bydlela totiž v Praze.“ – „A to Vás navštěvovala každý den?“ – „To ne, přijela třeba jednou za týden nebo za 14 dní. Zkontrolovala, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí nebo nemám třeba hlad. Vždycky mi něco přivezla." - “Takhle často za Vámi jezdila jen teta?“ – „Ano, teta. Maminka přijela tak maximálně jednou za měsíc. Nevím, co dělala.“

„Kam jste chodila do školy?“ – „Na základní školu jsem chodila do Radlic. Bylo to tam ale špatné. Měli jsme velmi špatné učitele a výuka byla také slabá. Pořád jsme jen dokola opakovali a opakovali. Můj tatínek se už moc zlobil. Říkal mi: „Brzo ti bude 15 let, budeš už skoro dospělá a nic neumíš!“.“ – „Používali učitelé v Radlicích znakový jazyk?“ – „Ne, to vůbec. Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali, oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst. Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil. Když jsem jela domů, měla jsem hroznou radost, že se můžu tatínkovi pochlubit, co jsem se ve škole všechno naučila. Když jsem mu začala číst, tvářil se spokojeně, ale jakmile se mě zeptal, co ta slova znamenají, a zjistil, že vlastně vůbec nevím, co čtu, hrozně se rozčílil.“ – „Váš tatínek uměl znakový jazyk?“ – „Jen trošku, lépe na tom byla teta. Tatínek se hned vydal do Prahy do ústavu v Radlicích. Řediteli řekl, že by se měl více zajímat o to, jak jeho zaměstnanci učí. Ředitel byl z toho celý nesvůj. Tatínek mu řekl, jak výuka vypadá, že nás učitelé nic nenaučí. Ředitel pořád jen mlčel. Já se tenkrát hrozně bála, že až tatínek odjede, tak se mi všichni učitelé budou mstít. Ředitel mi ale řekl, abych se nebála a pokud by se něco takového stalo, mám mu to hned říci. Já jsem mu ale nikdy nic neřekla. Ale později se opravdu stalo, že ředitel začal chodit na kontroly. Nejprve poslouchal za dveřmi a pak bez zaklepání vtrhl do třídy. Učitelé byli vždy hrozně vyděšení. Ptal se nás na různé věci. Učitelé z toho byli celí nesví.“ – „Opravdu ten ředitel chodil na kontroly?“ – „No ano! Musel, byla to jeho povinnost. Už jsme byli skoro dospělí a nic jsme neuměli a ničemu pořádně nerozuměli. Neuměli jsme ani jít do obchodu a nakoupit si, protože jsme nevěděli, jak se co jmenuje. O prázdninách mě vždycky doučovala teta a kamarádi z venkova, ale po prázdninách jsem se zase vrátila do ústavu a tam to šlo zase všechno dokola. Chodili jsme na procházky vždy ve dvojstupu jako vojáci. Když jsme došli na louku za školou, sedli jsme si a chtěli si povídat ve znakovém jazyce, ale když nás viděl někdo z učitelů, hned nás okřikl, ať mezi sebou jen mluvíme. Zkoušeli jsme to, ale bylo to na nic. Vůbec jsme si nerozuměli, kdybychom mohli ukazovat, porozuměli bychom všemu. Znakování bylo prostě zakázáno! Když na mě někdo mluvil, vůbec jsem mu nerozuměla. Ve škole nás totiž neučili ani pořádně vyslovovat, když jsme něco četli nebo měli mluvit nahlas, vždy jen říkali: „Dobře, dobře.“, ale vůbec nám neopravovali výslovnost. Když jsem pak doma mluvila třeba na tatínka, vůbec mi nerozuměl a hrozně se zlobil. No jo, ti učitelé…“