Pavel Konzal

„...a on říkal: 'Máme průšvih. Zašili našeho vedoucího. A on mluvil a je to o hubu.' Ale protože jeho rodiče byli velcí bolševici, tak ho pustili, on podepsal spolupráci, ale spolupracovat nechtěl. Chtěl tahat komunisty za nos. No, prostě študák, čerstvě po maturitě. Potřeboval se tedy někam schovat. Ptali se mě, jestli půjdu do toho. Jako křesťan jsem byl povinen, když jsem vyzván pomoci, abych do toho šel. Tak jsem toho kluka dva roky schovával po různých místech. Tedy nejen schovával, ale taky živil a dával peníze těm lidem za to, že ho schovávají. On mezitím že uteče za hranice a půjde studovat na Sorbonnu.“ - „On se tedy schovával před StB? Kde jste ho schovával?“ - „V jižních Čechách na Sušicku.“ - „A kde přímo?“ - „V rodinách. Byl schován také u jedné zdravotní sestry. Měli přepaženou místnost a tam on bydlel. A bylo to už na mozek. On tam například překládal a nevím co všechno. Chtěl utéct za hranice. Tak jsem se dal do hledání přechodu. Svatý Kámen, to byl redemptoristický klášter přímo na jižní hranici, a ten kněz, který to tam spravoval, ten tam znal každý kámen, ten tam převáděl. Převáděl přes hranice.“

„Po soudu ji poslali do Želiezovců. Po čtyřech měsících. Prokurátor se totiž pořád odvolával, protože mu naše tresty byly málo. Dostali jsme podle něj nízké tresty. Až potom už to vzdal. Mě odvezli do Jáchymova na Svornost a ji do Želiezovců. Jistě už máte nějaké zprávy, jak vypadaly Želiezovce. Byl tam statek, ony bydlely v ovčíně. Bylo tam šedesát žen v jednom ovčíně. Byla tam jen studená voda, pracovaly na poli, na tabáku, byly špinavé, nemohly se umýt. Bylo to tam strašné. Byly tam Cikánky, prostitutky a hodně řeholnic. Tam trpěla strašně. Na noc je zavřeli, měly tam jen takzvaný šajzák, byly nachlazené z venku, umýt se nemohly, chodila na ten šajzák, který přetékal. Bylo to vyloženě dělané na to, aby je ničili.“

„Partaj v bydlišti – to byl kámen úrazu. Ti nás měli plné zuby. Já jich taky. Protože za války jsme viseli se sestrou na tabuli, že nechceme vstoupit do německého kuratoria, a potom na té samé ceduli, že nechceme vstoupit do SSM. Dostal jsem tedy z Ústředního výboru KSČ vyrozumění, že nejsem připuštěn k maturitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Oznámil jsem to tedy svým představeným. Měli jsme totiž pořád ty samé představené, které jsme měli v klášteře. Tehdy tam byl šéfem jeden profesor a ten říkal, že když mě nenechají odmaturovat, studovat na černo teologii mi on nedovolí. On byl tvůrce kodexu církevního práva. Přednášel právo v Římě. A ten mi řekl, abych se oženil a pak s nimi spolupracoval jako laik.“

„A toho 13. dubna obsadili všechny kláštery v republice, mužské kláštery. Policajti, lidové milice a podobná sběř. Já jsem spal v jedné světnici ještě s jedním spolustudentem, který byl o rok výš, v oktávě. Spal jsem u okna, on u dveří, tak ho vzbudili dřív a já jsem slyšel, co se děje. Dělal jsem, že spím. Pak přišel ke mně milicionář nebo kdo, v civilu, s automatem. Šťournul mě do žeber a říká: 'Vstávej, ty svině, půjdeš s námi.' Tak takové milé probuzení. Nahnali nás do jídelny a řekli nám, že jsme ohrožení, lidé by nám uškodili a oni nás musí chránit. A že nás svezou na jedno místo. Bylo tam asi deset kněží a my studenti. Naložili nás do autobusu, představené odvezli do Želiva, kam soustředili všechny představené z republiky. Nás že prý odvezou někam jinam. Říkali, že pojedeme do Ostravy. To říkali ti policajti. Bylo asi pět ozbrojených policajtů s námi v autobuse. My jsme ale viděli, že jedeme na Brno. Divili jsme se, protože jsme jeli na východ. Nikdo nevěděl, jestli nás nevezou na Sibiř. V tom momentě člověk neví, co se s ním stane.“

„Moje žena byla na stejné chodbě jako já. Protože byla na první cele na té chodbě, tak z ní udělali chodbařku. To znamená, že uklízela koupelnu, chodbu a roznášela jídlo v ešusech za dveře. Před každou celou byla polička, kam se dávaly falešné zuby a brýle. Po večerce se tedy chodbou rozléhalo: 'Zuby! Brejle!' To jsme odložili a ona poznala moje brýle a podle toho i mou celu. Pak tloukla koštětem o dveře. Je to neuvěřitelné, vypadá to jako pohádka, ale na dveřích byly špehýrky s klapkami a zrovna ta naše se nedovírala úplně. Takže tam byl takový měsíček. Když tedy tloukla na ty dveře, tak já jsem ji mohl vidět. Víte, co to pro mě bylo? Že jsem ji viděl?! My jsme byli rok spolu. Když šel někdo k soudu, jejich jídlo zůstávalo na chodbě a ona vždycky říkala veliteli, aby nám to dal na celu, že jsou tam takoví dva hladovci. Takže jsme měli někdy chleba a oběd navíc. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Byla to věc boží a já se do toho nepletl.“