„A pak nás vezli na Richard do Litoměřic. Tam to bylo strašné. Spali jsme v bývalé konírně. Na sobě jsem měl miliony vší a jejich vajíček. Každé ráno jsem je ze sebe shazoval. Když nějaký vězeň zemřel, tak se shodil z palandy na zem a ráno se odnesl. Hodně lidí tam zemřelo na tyfus. Byla tam i nemocnice. Koho tam odvezli, už se nevrátil. Ve sklepě byla márnice, kam se ukládali mrtví. Kopali jsme tam štoly pro budoucí podzemní továrnu. Jedna podzemní továrna už byla tenkrát hotová a něco se tam vyrábělo, ale co, nevím. Říkalo se, že tajná zbraň V1 nebo V2. Ale nevím. Museli jsme být tam, kam nás kápo nasadil. Někdy pod zem, někdy kopat na povrchu. To byl strašný tábor. Pak tam začali přivážet transporty Židů, jak už Němci utíkali. Měli jsme štěstí, že nás všechny někde nepostříleli.“
„Po bombardování továrny museli vězni nevybuchlé bomby odstraňovat. Stavěli jsme protiletecké bunkry u továrny, a když byl nálet, tak nás dozorci, hlavně kvůli sobě, nahnali na nákladní auta a jeli jsme pryč od továrny. A jednou nás to tam chytlo přímo v nedostavěném bunkru. Dostali jsme dva zásahy. Byla to strašná rána a samý oheň v bunkru. A nikomu se nic nestalo. Přitom to nebylo hotové, jen holá betonová stavba. Navrchu scházelo nadloží ze strusky, aby to tlumilo účinek bomby a vyhodilo to jen strusku.“
„Neměli jsme peníze, tak jsem šel dělat do Jáchymova, do uranových dolů. Tam se tenkrát vydělávalo dost peněz. Pracoval jsem dva roky na rudě v dolech. Neměl jsem nikoho, kdo by nám do začátku pomohl. Tenkrát tam byli nuceně nasazení němečtí zajatci. A stalo se, že jim někteří utekli. Z šachty Bratrství to vedlo až na šachtu Mariánská, kde byl východ. Tamtudy utekli. Zjara je tam asi tři našli umrzlé. Utíkali v zimě, tak zůstali v závěji. Ty ostatní zajatce pak pustili, ale jen do východního Německa. A pak tam přišli muklové, které zavřeli zase komunisti.“
„Pak nás vezli do tábora v Königsteinu. Nejdřív nás tam ubytovali v močálu pod stany a dál v lese se budoval nový lágr. Některá komanda tam chodila stavět ten lágr a některá komanda chodila k Labi, kde vedla trať na Drážďany, a tam se měly v prudkých skalnatých březích budovat podzemní továrny. Vysekávali jsme tam keře. A když se šlo zpět nahoru, tak slabí vězni, muselmanni se jim říkalo, kteří nemohli a padli, tak ty tam kápové utloukli a shodili dolů. Některé jsme podpírali nebo nesli až do lágru. A ráno při nástupech, kdo nevydržel stát, toho kápové tak tloukli, až tam zůstal ležet.“
„A co jsem zkusil, když jsem přecházel hranice, když jsem se chtěl dostat do Protektorátu! To jsem kolikrát plaval přes Odru. Rád jsem chodil do kina do Ostravy, ta byla ale už v Protektorátu. Zatímco Koblov, kde jsem bydlel, se nacházel v Říši. Když jsem měl propustku, tak to šlo. Propustku jsem ukazoval místním četníkům, byli to většinou staří dědkové. Chodil jsem na propustku dost často a i pozdě večer. Těm starým četníkům to bylo jedno, ale počkal si tam na mě jednou jejich německý velitel a se vztekem mi propustku roztrhal a navíc do záznamu napsal, aby mi už novou propustku nevydávali. To byla pěkná svině. No tak když jsem chtěl jít do kina, musel jsem tajně přeplavat Odru.“
Vlastimil Budina se narodil v roce 1924 do české rodiny v Hrušově u Ostravy. Protože otec pracoval u dráhy jako železniční zřízenec, rodina se často stěhovala, až před válkou natrvalo zakotvila v Koblově. Tato obec se po záboru Sudet ocitla na území Německé říše. Vlastimil jako šestnáctiletý chlapec strávil měsíc ve vězení kvůli udání, že vlezl do opuštěné hájenky. Poté byl totálně nasazen v Německu v podniku Herman-Göring-Werke ve Watenstedtu. Podílel se na sabotážích zbrojní výroby, za útěk byl uvězněn v koncentračních táborech Buchenwald, Böhlen a Königstein. Pracoval při stavbě protileteckých krytů a při budování pracovního tábora v Königsteinu. V březnu 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Litoměřicích a pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard. Osvobození se dočkal v dnes polském městě Kamienna Góra, odkud s přítelem došli pěšky přes hory až domů na severní Moravu. Po válce pracoval jako civilní zaměstnanec Jáchymovských dolů a poté až do důchodu jako pokrývač. Vlastimil Budina zemřel v roce 2015.
