Adolf Kůrka

„Naráz jsem z pravé strany slyšel hluk. Moc lidí a bavili se nahlas. My jsme měli rozkaz chovat se tiše, nenápadně. Hluk nebyl po německy. To byli Rusi. Co včíl? My jsme seděli v silničním příkopu. Letět zpátky? To budem nápadný, že utíkáme zpět. Jeden praví: ,Budem dělat mrtvý.‘ Já jsem měl v té době už boty ztracené v bahně. Tak jsem byl bosky, nahý a na hlavě helmu. To byl pohled, že? Byl jsem první zprava. A ty hlasy přicházely a já jsem se ještě raz podíval. Ležel jsem v příkopě a ještě jsem se jednou podíval na zem. Ta zem byla černá, to obilí takové vysoké. Ale na obzoru nebe zase červenalo, měl být zase nový den, a začal jsem se modlit: ,Pane Bože, jsem takový mladý, ještě jsem si nic neužil a mám umřít?‘ A v ten moment jsem v té příkopě viděl všechny moje domácí, jak stojí nade mnou a připravují se na mou smrt. Vzpomněl jsem si, jak jsem si jednou prohlížel mrtvýho Rusa, který měl odbornou ránu do týla od komisaře. Bál jsem se rány do týla, tak jsem si tu helmu tak nasadil a přál jsem si čtyři pět kulek do hřbetu, a to mě též usmrtí. Jak se blížil ten hluk, tak já jsem od strachu ani nedýchal. Tak jsem tam ležel, nohy v příkopě ve vlhku. Ty bosý nohy. Tak ležím, oni už tam byli a kroky dvou se zastavily a já jsem rozuměl v té řeči čtyřikrát slovo ‚němický‘. Od strachu jsem ani nedýchal, aby nepoznali, že se ten hrudník roztahuje. Ten houf šel furt pryč a zastavily se jen kroky dvou, kteří si řekli, že jsme mrtví. Na ruské frontě byla zem posetá mrtvolama.“

„Tam jsem viděl první pohlavní styk. Mezi námi byly v koloně čtyři ženy. Mladý ženy v šedých kostýmech. Všecky stejně oblečený. Bílý halenky, špičatý límce. My jsme šli pořád po hlavní cestě. Jednoho večera jsme z hlavní silnice odbočili na boční cestu. Tam se to pole tak svažovalo dolů, tak jsme si povídali, že to bude náš konec. Jak jsme šli po té polní cestě, tak ten Rus skočil do naší kolony, rafnul jednu ženu za límec a táhnul ji ven. Hodil ji na zem a už se na ni sápal. A ta baba se bránila. Rukama, nohama, hlavou kroutila. On už nad ní klečel, ta baba se bránila. Rus vytáhl pistoli, jeden šus kolem toho ucha, jeden šus kolem toho ucha. Ta ženská ležela ganz v klidu. Rusák se odpravil a odešel. Ženská vstala a znovu se zařadila.“

„My jsme stáli nastoupení a nic se nedělo. Ale za chvilu z rohu přichází vojenský policajt a vedl chlapa a s ním celou skupinu. Toho chlapa přivedli do ohrady a tam ho postavili. Přišel k němu důstojník: ,Odsuzuje se k trestu smrti, ztrátě hodnosti a všech práv občanských.‘ Ten chlápek byl takový bledý, hubený, vystrašený a tomu oficírovi cosi pravil. Asi ho prosil o život. A ten oficír říkal: ,Nein, to jste si zasloužil.‘ Otočil se na velitele popravčí čety: ,Vykonat!‘ A šel stranou. Velitel popravčí čety řekl: ,Pozor, připravit se k palbě. Pozor – teď!‘ Ale ještě předtím tomu vojákovi zavázali oči a svázali ruce. Já jsem stál blízko na boku. Jeden z vojáků tam šel a za vlasy ho odtáhl na bok a přikryl dekou. Netrvalo dlouho a přivedli dalšího. Měl obvázaný čelo a byl to takový hromotluk. Přivedli ho na stanoviště, zas ten oficír: ,Odsuzuje se k trestu smrti. Chcete ještě něco říct?‘ ,Nein.‘ Obrátil se na velitele: ,Vykonat.‘ Zas tu šavlu: ,Pozor, pal.‘ Ten člověk musel vidět zpod deky ty krvavé vlasy toho prvního. Ještě k němu přišel oficírek a ještě mu dal ránu do týla. Asi pro jistotu. A zas ho chytl ten za vlasy a zvedl deku a přitáhl ho k tomu prvnímu. A ještě nebyl rozchod a přivedli dalšího.“

„Z dědiny šla jasanová cesta dál. A ze strany: ,Kamarád, kamarád, hilfe, pomóc.‘ Žádný nechtěl jít vstříc škole Rusům do ruk. Já jsem tam též nešel. Byl tam jeden poručík a ten šel až k tomu vojákovi, který byl postřelený v břuchu a z toho břucha mu lezly střeva. Ten poručík ho vzal na hřbet a utíkal s ním zpátky. A Rusi z okna stříleli poručíkovi do noh. On se svalil na zem. Toho vojáka s tím otevřeným břuchem nechal ležet a doškrábal se až k první chalupě do dědiny, kde se dostal pro pomoc. Byl raněný do nohy. Mně to nedalo, neboť ten synek tam plakal: ,Hilfe, hilfe.‘ Tak jsem šel pro něho a táhnul jsem ho. Mezitím z druhé strany někdo přitáhl taký krátký ruční vozík. On furt žil. Položili jsme ho do toho vozíku, on tam seděl a v klíně měl navrchu otevřené střeva, ale žil. Oni s ním potom odjeli do dědiny, tak nevím, jaký byl jeho osud.“