Michal Fedorko

* 1921  †︎ 2016

  • „Tak jsem s nimi odjel do Svazu. No a teď jak jsme přejeli hranici, tak nás hned rozdělili, hned tam stráž - rudoarmějci a hned zvlášť a já zvlášť a oni také zvlášť. A tam nás shromáždili (to byly Beskydy na druhé straně), samé lesy a tam byla taková velká vila a pohraniční stráž tam byla. A teď nás tam soustředili, asi 50 nás zajali a řekli, že nás musí vrátit zpátky. A my jsme začali proti tomu. A my jsme říkali, že jsme přišli kvůli tomu, že nám pomůžou a oni nás chtějí dát fašistům? ,Žádáme velitele, aby nám to vysvětlil.‘ A oni nikam. ,Ne, postřílejte nás, ale my nikam nepůjdeme!‘ Tak silně ti starší vojáci vystoupili proti tomu. Přišel nějaký plukovník, který nám začal vysvětlovat, že tam je spousta špionů a situace je nepřehledná, tak kvůli tomu nás nemůžou nechat, ale doprovod dostaneme a pošlou nás přes hranice a tam, abychom bojovali a organizovali odbojovou činnost a že nám budou shazovat zbraně a osvobodí nás. Takovou asi krátce k nám promluvil. Nakrmili nás a teď v noci doprovod nám dali vpředu s psy, vzadu i v prostředku. A já náhodou, že jsem tam měl dva známé z gymplu, tak jsme se tak soustředili po skupinkách a že uteču, že se mně chce na stranu. Dobře, ale s puškou. Mně se ale nechtělo a on: ,Strelať budu!‘ A tak jsem musel vstát a dlouho, než jsme je dohnali, to bylo roztaženo, všechna ta kolona. A teď jsem ty kluky našel a oni nás chránili, daleko nás nenechali po skupinách a teď jsme ani nevěděli, kde jsme, a šli jsme a najednou vidíme strmý kopec dolů a teď koukáme doprava a nejednou vidíme kámen. Hranice: Polská- Československá republika. Tak jsem zalehli a poslouchali. Nic nikde nic a teď strmě dolů. Poškrábaný jsme byli a tam byli poloniny a to už byla noc. A teď najednou slyšíme štěkání psů. Pás tam ovce a my tedy šli k němu. A on hned: ,To utíkáte do Ruska?‘ A my: ,Ne, my hledáme práci.‘ A hned aby nás orientoval, kde jsou Nižné Verecky. Tak nám ukázal doprava a tak jsme šli a nad ránem, to bylo naše městečko a tam už tajní chytali ty, co se vraceli. A tak na nás křičeli, abychom se vzdali. Viděli jsme pistole, a tak jsme se dali zase doleva na les a obešli jsme to městečko do vesnice. Už si ani nepamatuji, jak se ta vesnice jmenovala…"

  • „Tak mě navrhli na velitelství polní armády do Příbrami. No, a já jsem nechtěl do, protože jsem měl v Praze pěkný byt. Tak jsem to odřekl a měl jsem od fronťáka známého, tak ten mně pomohl. Ten byl prostě tvrdý. Průzkumák, říkal: ,Celou frontu prodělal a vy budete tady, že je nespolehlivý, a tak dále. Já vám dám!‘ (A jak se jmenoval) Drbal. Drbal Pavel. Tak prosadil. Tak jsem byl na ministerstvu, ale do školy jsem se nedostal, ale když bylo vyznamenání, tak tam byl náčelník generálního štábu a ten politruk byl interbrigadista, který byl zavřený, a udělali jej náčelníkem kádrové zprávy v armádě. Tak ten se ptal, jak se nám slouží. Tak my mu říkáme, že jsem dobří na práci, ale když přijde na vedoucí funkce na velení, tak říkají, že nemáme vojenské vzdělání. Tak jsem poděkoval, podíval se a já jsem byl vzadu a já říkám: ,Soudruhu náměstku, mně se stal takový případ. Přihlásil jsem se, abych měl vzdělání, bohužel, náčelník to nepodepsal ani kladně, ani záporně a hodil to prostě kádrovákovi a ten, abych čel na ministerstvo…‘ ,Já se na to podívám. Do Brna žádost si napište a půjdete na rok, a to je vyšší velitele.‘ Vysokoškolské vzdělání. Tak jsem to prodělal a tak jsem se odtud dostal na to ministerstvo. A to mně zařídil ten můj kolega. A tam pořád jsem tam v podstatě nebyl nějaký straník. Koukali po mně, že jsem musel všechno dělat, a teď najednou jsem jezdil po inspekčních prověrkách a měl jsem za úkol organizaci základního řádu. A kdybych dal nevyhovující, tak by byla jednotka výtečná ze střelecké nebo bojové přípravy, tak je nevyhovující."

  • „Tak jsme přijeli vlakem. A tam již tajný nás hned kontrolovali a že jsme neměli žádné povolení a já jsem na něj spustil maďarsky (maďarský komentář). ,Jo, hlaste se u vedoucího…‘ Tam základy se dělaly, teplo bylo, těžká práce. Maďarsky jsme říkali, že hledáme práci. Tak tam jsme začali dělat základy a teď ten vedoucí teďka zavolal a říkal: ,Chcete utíkat do Ruska?‘ A já: ,Ne. Chceme si vydělat peníze. Co bych tam dělal? Tam zavírají,‘ takhle na něj. ,Já vás potřebuji, já vás budu platit, nemusíte dělat a budete chodit, tam se organizují tlupy do Ruska a budete chodit a říkat mně jména a já vás budu odměňovat.‘ ,Ježíši Maria!‘ Když jsem přišel na tu stavbu a tak jsem jim to řekl: ,Kdyby vás někdo volal, tak aby jste věděli, že je to zakrytý nepřítel - Němec, tak pozor na něj!‘ Tak jsme potom začali chodit pod les a tam ti kluci křičeli: ,Pojď do Ruska...‘ A já: ,Mlčte, vždyť tě pozavírají. Budeme se scházet a budete dostávat informace.‘ Tak jsme ve vesnici, tam restauraci a tam jsme to zkoumali. A tam jsme říkali: a všichni vedoucí jsou fašisté, tak vás pozavírají. Oni vysílali ty své lidi, kteří to sledovali. Tak potom jsem zjistil průvodce a dali jsme mu jména dalších vedoucích. Tak převáděl přes hranici. A jak převáděl přes hranici, tam zase nás zadrželi a hned zase do Skolje, ze Skolje do věznice, která se jmenovala Strih a ze Strije potom do Starověstku, to byl klášter a vyslýchali. Ve Strije o půlnoci probudili a na NKVD a protokol. (A to bylo v jakém roce,v jakém období.) To bylo ještě v roce 1940. Ještě nebyla válka, to bylo v červnu. Na NKVD mě zavedl strážný, tam výslech prováděl: ,Vy špion! Co jste dělal v Mukačevě.‘ ,Já jsem dělal v Mukačevě, hledal práci.‘ Tak jsem mu začal zdůvodňovat. ,Já nevím, co to je špion.‘ A on na mě spustil, jak to že nevím. A po výslechu to už mě nechali, to už mně vůbec nedávali, že jsem špion. A odtud nás ze Stryje odvezli do Charkova do věznice. A tam nás potom roztřídili a každý výslech a mě dali samotného k samým Polákům. Jeden byl major, který studoval v Praze. Velmi jsme si rozuměli s ním. Samý inženýr, lékař, 18 jich bylo se mnou. A oni mi všechno řekli, jaká je situace, protože my jsme nic nevěděli. Že bude přepadený Sovětský svaz a za tři roky, že bude konec. Že vyhrají Němci."

  • „Les úplně hořel, jak Kaťuše střílely. A tam bylo plno Němců raněných a mrtvých a postupovali jsem dál. A teď na okraji lesa, tam jsme se zastavili a tam byla příprava útoku na Kyjev. Rozkaz byl a teď najednou zaútočili na sovětskou jednotku Němci a teď i nás požádali. A náš průzkum na pomoc a tam jsme viděli pět zajatců, a to byli zrovna z toho území zabraného. A Němčouři. A nenechali nás ani mluvit, poněvadž je vedli na výslech. A potom jsme se připravili na ten útok a byla vystřelena zelená světlice a začali jsme útočit na Kyjev. Rovná plocha, rovinka byla a tam jsem přijeli a protitankový příkop a tanky tam nemohly ani pěchota. Hluboké to bylo tak, ženisté museli honem udělat přechody. A jak jsme postupovali a tak honem se to udělalo dopředu a my jsme byli na hlavním směru a u nás jeden prapor, druhý a tam bylo pár domků a silný odpor. A teď zůstali vzadu, než zlikvidovali německé odpory, ten prapor. A my se posunuli na Kyjev. A teď jsme viděli, jak Němci nasedali a ustupovali na nákladní auto, a my jsme byli na okraji vesnice, okraje toho Kyjeva a postupovali na město a navečer už jsme splnili úkol. To už bylo takové, že jsme se i báli, aby člověk nebyl těžce raněný. Tam jsme si řekli, že kdyby byl člověk těžce raněný, tak raději ať mě zastřelí. Kdyby byl někdo těžce raněný, třeba přišel o nohu, tak aby ho raději zastřelili. No ale měli jsme velký úspěch a malé ztráty v bitvě o Kyjev. A nad ránem jsme na druhou stranu Kyjeva a tam od brány jsme tam potom dostali jídlo a pronásledovali jsme Němce směrem na Vasilkov. A tam po silnici, jak jsme pronásledovali Němce, tak Němci už psali dopisy, už se loučili, už asi těžko se dostanou domů, už se loučili s rodiči, tak ti, co uměli německy, tak nám to překládali. A když jsme dojeli do toho Vasilkova, tak tam byl … závod. A byl otrávený, tak tam asi 19 vojáků, co se napilo, tak byli otrávení. Tak taková věc. A potom tam byla Barachta - taková obrana. Tak z Barachty jsem přišli do obrany a odtamtud vybrali čestnou jednotku do Kyjeva. Do Kyjeva měl přijet prezident Beneš - tak čestná rota. Tak mě vybrali a jeli jsem zase 40 km zpět do Kyjeva."

  • „Po levé straně na konci našeho praporu, tam byla velikánská rokle, která se táhla dolů, a terén postupoval takhle. A širokánská rokle. Takže Němci ve dne, tam bylo město Dukla, polské město, tak Němci se v noci dostali roklí až k naší obraně a tam potom na 50 metrů vyskočili a velká přesila, a tak mě poslali, abych zjistil, jak je po levé straně, tam byl druhý prapor. Konec našeho praporu, tak abych zjistil, jaká je tam situace. Tak když to bylo asi tak dva kilometry. Tak když jsem postupoval podél toho zákopu, tak mě Němci doprovázeli minometnou palbou. Jedna spadla vpravo vlevo, zalehl jsem a hned přískoky a hned druhá třetí, asi čtyřikrát a potom už přestali. A dostal jsem se až na okraj do té obrany, tak ta obrana byly jen takové zákopy a teď terén stoupal a vidím tam bramborové pole. A teď jsou přilby německé. Tam byl vedle mě elitní střelec, snajpr, a já mu říkám: ,Podívej, nevidíš, to jsou Němci.‘ Ježiši marjá! Tak začal střílet a asi dva zabil. Ti Němci tam zůstali a zanedlouho velká síla přepadla nás tu velkou obranu. Tak nás překvapili, že se nedalo ani vystřelit. A teď se hnali po mně dva. A my ustupovali na les. A tam bylo zase bramborové pole, a tak jsem zalehl a hned jsem pustil dávku na ty dva. Tak už se vrátili ti oba Němci a zůstali v té obraně. A teď jsem přeběhl ves na okraji lesa, tam bylo dělo protitankové. Jeden dělostřelec. A on říká: ,Budete tady se mnou, potřebujeme střílet.‘ Já říkám: ,Já mám důležitější úkol. Kde máš obsluhu? Já potřebuji informovat, co se tady stalo, náš štáb.‘ Tak jsem utíkal na ten štáb a teď když jsem přiběhl tam, zase tam nedaleko velká palba. Silná mina padla. Ještě štěstí, že jsem byl v zákopu, a do stromu uhodila. Štěstí, že jsem byl v tom zákopu. No, potom na štáb a hned jsem ohlásil zpravodajskému, že tam Němci nás překvapili a že jsme ustoupili. Vyžádejte tam palbu. A minometníci tak přesnou palbu, že Němci zase ustoupili a stáhli se do rokle a stáhli se do obrany. Tak takhle skončil ten úkol. A teď asi tak za několik dní, asi tak dvacátého osmého jsme osvobodili Duklu. A tam na nás Němci spustili silnou palbu z šestihlavňových minometů. To je jako Kaťuša. To byla hrozná zbraň."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.07.2007

    (audio)
    délka: 01:44:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych byl těžce raněný, ať mě radši zastřelí

325-portrait_former.jpg (historic)
Michal Fedorko
zdroj: Současné foto: Vratislav Janík, dobové foto: archiv M. Fedorka

Michal Vasilevič Fedorko se narodil dne 22. listopadu 1921 v obci Hrbok. Pochází ze zemědělské rodiny, jeho otec byl ještě před vypuknutím 2. světové války činný v obraně Podkarpatské Rusi. Byl dvakrát vězněn. Otcova minulost zamezila Michalovi jít na studia a po absolvování gymnázia se v roce 1939 pokusil poprvé překročit ilegálně hranice (chtěl jít bojovat do Rudé armády). Rusové však nikoho z přeběhlíků nepřijali a Michala vrátili zpět. Podruhé se o totéž pokusil z Mukačeva, kde byl na práci v roce 1940. Byl však zatčen a odsouzen na tři roky nucených prací. Odvezli ho na Sibiř, naštěstí zde nepobyl dlouho a v roce 1943 byl propuštěn. Tam se rovněž rozhodl vstoupit do československé armády a zúčastnil se bitev o Sokolovo, u Buzuluku, bojoval na frontě u Dukelského průsmyku a dalších... Za své schopnosti prokázané v boji získal Válečný kříž a medaili Za chrabrost. Po válce pracoval ve Svazarmu, poté nastoupil na Ministerstvo národní obrany jako inspektor. V roce 1967 definitivně z armády odchází. Zemřel 22.6. 2016.