Olga Dolníčková

„Do Vyškovce je poslali, když… Jak bych to ve zkratce řekla. Dostali se tam, když odešli ze Slovenska. Odešli, museli odejít, protože Slovensko bylo samostatnej štát, oni k tomu spěli vždycky. A v třicátém devátém roce se dali dohromady s Hitlerem a začali volat ,Česi von!‘. To víš, že tam byla velká česká komunita, hlavně učitelů, poštmistrů, četníci. Protože oni opravdu neuměli číst, psát, tam byla veliká negramotnost. Naše maminka byla z Pavlovic, ta tam jezdívala někdy na kole za hranice přes Hodonín a učila v Holiči nebo kde a tatínek, ten byl daný tam do Drietome, to je tady u Starého Hrozenkova, a učili na tom Slovensku. Ale když potom křičeli Slováci ,Česi von!‘, tak tatínek zapnul rádio a pak mi vždycky říkal: ,Zapamatuj si tu formulaci‘ – ,Slovenská vláda,‘ žádná nebyla, ,dává k dispozícii pražskej vládě týchto Čechov.‘ A protože byl Bohuslav, tak byl čtený asi třetí, čtvrtý v pořadí. Četli to podle abecedy. Tak hned věděl, která udeřila.“

„Já jsem potom chodila na ta občanská fóra, ale potom se mi to i zprotivilo, protože začali přicházet lidi… A klidně to řeknu, dostala jsem se do okresní privatizační komise, legálně, a najednou mně vstávaly hrůzou vlasy, protože už tam byli ti páni inženýři z některých statků, kteří teď chtěli, aby se jim něco přikleplo, protože všechno muselo jít přes tu privatizační komisi. Měla jsem i několik návštěv, a to teda můj manžel protestoval, přímo u nás doma večer. Pan inženýr chtěl, už tehdy tak lobbovali, abych v té okresní privatizační komisi zvedla pro to a pro to ruku. Aby se zkrátka hlasovalo tam pro to, a ne tadyhle pro to. A tak to už mě potom začalo zlobit, to ne. Ale takoví jsme.“

„Ti lidé z toho spodu sešli do sklepa školy, protože tam byl krutej boj mezi partyzánama, a tehdy tam myslím došli vlasovci, z těch sovětských armád, ale já ani nevím, kdo to byl. Říkali, že jsou to vlasovci. A ti pálili proti sobě. Nám se v té škole, v tom našem bytě nahoře, usadilo gestapo. Ono mělo takovej rozhled po okolí, do těch vrchů, a pálilo ze střechy té školy, kde se jenom někdo hnul. Ti vlasovci s partyzánama zas měli možnost do toho spodu pálit z vrchu. Takže ten boj o samotnej Vyškovec trval čtrnáct dnů. Šedesát lidí bylo nahečkaných ve sklepě, tam bývaly sklepy stavěný, protože se topilo dřívím. Škola byla stavěná ve dvaadvacátým roce a prostory pod školníma třídama byly nachystaný na dřevo na vytápění. Tak dřevo se vyskládalo ven a do sklepů šli lidi. No a trvalo to tak dlouho, že už to bylo nekonečný. U Jahodů se utrhli býci a šli a sežrali beleše, co měli nachystaný, ale to jsou jen takový zkazky. Zvířata prostě měla hlad, ale tam jak vystrčili lidi hlavu, tak po nich pálili. A tak nějakej, tatínek říkával, že to byl nejhorší kluk, takovej lumpík ve škole, tak ten se ploužil těma potůčkama, tím křovíčkem, a došel až k Rusům, dalo by se říct, a říká: ,Nestřílejte tam pořád, tam ve škole leží šedesát lidí.‘ A oni prý měli už objednaný ty kaťuše jakýsi, že to tam teda všechno zplanýrují. Tento kluk, že řekl tu situaci, jaká tam je, tak to zachránil a oni ty kaťuše odvolali. Ale to byla doba několika hodin, taková náhoda.“

„S manželem jsme jezdili s pojízdnou prodejnou, a to se muselo taky uklidit. Já jsem vytírala, měla jsem koště a oni (pozn. volební komise) zrovna přišli, když já jsem to auto koštětem zametala. No a pak jsem v okresních novinách četla, nešla jsem volit, říkám jim: ,Chlapci, já nemám čas, nepůjdu, a když budu chtít, tak půjdu, ale do toho vám to házet nebudu, já nejsu žádný invalida,‘ zkrátka nechtěla jsem. No a oni: ,Vzala na volební komisi koště,‘ ale to nebylo na volební komisi. Nebo možná bylo, já nevím, jak jsem s ním máchla. Možná bylo.“