Žofie Pekařová

„My, kteří jsme zůstali, jsme nesměli zůstat ve vesnici, a proto jsme byli venku v zemljankách. Pak jsme se zase vrátili zpátky a přežili jsme to tady ve sklepě. Fronta tady byla tři týdny a my jsme to celé přežili ve sklepě. Pamatuji si, že se vždycky střílelo ráno od těch šesti asi do dvou hodin odpoledne. Navečer už jsme mohli vycházet ven, to byl klid. Fronta se tady střídala na tom kopci Římských legií. Jeden den to měli Němci, druhý den Rusové a tak se to tady střídalo. Ostřelovala se právě Nová Ves a tady Vlasatice, dál už ne. Troskotovice už tak rozbité nebyly, tam už jenom Němci běželi a Rusi za nima. Ale tady ta vesnice byla tak rozbitá, protože se tady střílelo. Byly tu taky nálety, i od těch bomb byla ta vesnice hodně rozbitá.“

„Náš dědeček, ten pocházel od Rožínky, tak ten mluvil česky, ale s námi mluvil taky německy. Babička pocházela z Pohořelic, čili to už byla Českoněmka, tam už to bylo taky pomíchané, už ti její rodiče byli pomíchaní. Pohořelice byly tenkrát takové obojetné. Třeba náš tatínek říkal: ‚My jsme chodili do německé školy a mluvili česky.‘ Tehdy to bylo normální, až v tom osmatřicátém se to tak nějak zkrystalizovalo a začaly ty národnostní nesváry. Ale předtím to tady bylo normální. Ani za monarchie hranice vlastně nebyly, takže se ty národnosti míchaly a nikdo se nad tím nepozastavoval.“