„Za prvé o mně věděli, že téměř veřejně nebo individuálně říkám lidem, co je bolševismus za svinstvo. Znal jsem to z dřívější doby, z vyprávění tátových známých, kdy jsem už rozum měl. Věděl jsem, co se děje v Sovětském svazu. Byli to bývalí legionáři většinou. Věděl jsem o akcích v 37. roce, pogromech mezi vojskem a elitou vojenskou. Viděl jsem ty lidi, kteří tady dělali uliční výbory, co to je za lidi. Tohle o mně asi věděli, ale nevěděli, jak na mě. Protože ty lidi, kterým jsem to říkal, jsem utvrzoval v tom, že jednou to musí skončit, i když jsem nevěřil, že to skončí v 48. roce. To jsem naopak říkal: ,Heleďte, bude to nějaký čas trvat. Nemůžu říct, kdy, ale za rok, za dva to neskončí.‘ Tohle o mně věděli. Pak věděli, že tady je vila, která by se dala snadno vystěhovat a pak by se určitě hodila. Nevím, kdo ji měl vyhlídnutou.“
„Vidím v tom celém zájem rozbít rodiny, získat majetek těch lidí. Bylo to děláno ne na politickém základě, ale na základě zlodějny, neříkám, že se neděla, ta se děje dodnes. Tohle bylo děláno na rozkrádačku, na paragraf rozkrádání, aby se na nás nevztahovala amnestie, s tím bylo počítáno. Tohle komunistům vyšlo dobře z jejich hlediska. Co se při tom zničilo majetku a dobré vůle lidí, kteří pracovali tímhle způsobem, co nebyly státní organizace schopny udělat, to byly ty minusy, které to přineslo i pro partaj. Nakonec komunistická strana pracovala ne pro lidi, ale pro lid. Rozdíl v tom vidím dost velký, protože lidi se nedají zmanipulovat, zmanipulovat se dá jedině lid. Na tom, myslím, trvá komunistická strana dodnes.“
„Jak už jsem řekl, největší starosti jsem měl o rodinu. Zaplaťpánbůh, přežila to manželka dobře, těch šest let. Viděli jsme se o návštěvách jednou za čtvrt roku, a ještě ne pokaždé. Poprvé jsem viděl manželku asi po třičtvrtě roku, v říjnu nebo listopadu. Asi za třičtvrtě roku, co mě zavřeli na Pankrác.“
„Můj názor na celou tuhle akci je, že to byla likvidace soukromých lidí, kteří pracovali na projektech, které se jim líbily, které dělali rádi. Ty organizace, pro které to bylo děláno, s tím souhlasily, ty byly rády, že jim to někdo dělá. To už jsem říkal, že to nemohli udat u stávajících projektových ústavů. Po čtyřech letech, v 59. roce, když začali plánovat páni politici amnestii na nějaké výročí v 60. roce, tak pro mě přijeli, jak už bylo dále řečeno. Vidím v tom celém zájem rozbít rodiny a získat majetek těch lidí.“
Akademický architekt Jiří Vahala se narodil v roce 1922 v rodině architekta Františka Vahaly. Po maturitě v roce 1940 se přihlásil ke studiu architektury na uměleckoprůmyslové škole, kterou absolvoval v roce 1944 jako student ateliéru profesora Pavla Janáka. V letech 1944-1945 pracoval na zaměřování budov historických čtvrtí Prahy. V roce 1945 se oženil, v rodině se postupně narodily tři děti. Po válce pracoval jako architekt na Zemském úřadě. Po roce 1948 byla činnost samostatných architektů znemožněna, proto vstoupil do sdružení Stavoprojekt. V letech 1954-1956 kromě svého zaměstnání pracoval ve volném čase na zakázkách pro zemědělská družstva - připravoval územní plány a projektovou dokumentaci. Dne 25. února 1959 byl zatčen a vyšetřován pro nadhodnocování faktur za práce pro zemědělská družstva. Vykonstruované obvinění znamenalo pro Jiřího Vahalu šestiletý nepodmíněný trest za údajné předražení zakázek. Součásti trestu bylo i zabavení majetku, dočasně přišel o polovinu vily, kde s rodinou žil. Během vazby na Pankráci pracoval v projekční kanceláři věznice. Propuštění se dočkal v roce 1965. Po návratu z vězení se vrátil k profesi architekta a projektanta. Pan Jiří Vahala žije celý život v Praze ve vile, kterou postavil v roce 1924 jeho otec.
