„Bratr jezdil v Terezíně s koňmi. Jeden z koní kousal a kopal. Všichni včetně esesmanů se k němu báli přiblížit. Můj bratr to s tím koněm ale uměl a chytře toho využil. Když vyjížděl za brány ghetta, provážel pod chomoutem nebo pod dekou kousavého koně vzkazy, léky a i fotografické filmy. Venku se setkával s nějakým nádražákem, který mu vše předával. Na voze provážel tajně i jídlo. Provezl toho hodně, ale někdo ho udal a musel nastoupit do transportu do Osvětimi.“
„S Doriskou jsme pásly v Terezíně ovce. Pásly jsme je i na vysokých terezínských šancích. A jednou se na kraji ovce postrkovaly, až jedna spadla z šance dolů a zabila se. Teď dole pod šancemi byl takový mladý esesák. Když jsme to viděly, jak ta ovce spadla, tak jsme s Doris brečely a měly strach, že za to za trest půjdeme do transportu. A ten esesák na nás začal mluvit slovensky, že abychom se nebály. Že on to zařídí. Že to všechno viděl a řekne, že se ovce strkaly, až ta jedna slítla. Tak ji naložil na traktor a odvezl do jídelny. A skutečně to zařídil, že jsme z toho neměly potahování.“
„Rakve nebyly zatlučené. Když se pohřbívalo, tak z rakví mrtvé vysypávali. Ve vykopaných hrobech byla spodní voda, tak se museli mrtví sešlapovat, aby se jich do hrobu vešlo co nejvíc. A tam se (na Bohušovické kotlině) pohřbívalo dlouho, než se postavilo krematorium. Když bylo krematorium, tak se spalovalo tam a popel se dával do papírové urny. Když měl přijít Mezinárodní červený kříž, tak se popel z uren vysypával do Ohře. V urnách nebyl pouze popel Židů, ale do krematoria vozili i mrtvé Čechy z Malé pevnosti. Vždycky přijel esesák z Malé pevnosti s mrtvolou v papírovém pytli, který často prosakoval krví. A ta se musela hned spálit za dozoru esesáka, aby nikdo neviděl, kdo je v tom pytli. Taky tam vozili ženské. A ten popel se přidával k těm Židům. Takže se stávalo, že na urně stálo jméno třeba Abeles, ale s ním tam byl popel ještě dalšího mrtvého z Malé pevnosti, ti byli beze jména.“
Eliška Homolková se narodila 21. února 1926 v Praze do české židovské rodiny. S rodiči a starším bratrem žila v Rakovníku, kde otec obchodoval se stavebninami. Rodina měla dobré postavení, ale zlom v jejím dosud bezstarostném životě přišel v roce 1939 s prvními zákazy a příkazy pro židovské obyvatelstvo. Maminka pamětnice musela na kabátky své dcery a syna našít žluté hvězdy. Nesměli jezdit vlakem. Měli zakázáno bez povolení opustit Rakovník. Nesměli s nikým mluvit, ani se svými nejlepšími kamarády. Psal se rok 1942, když rodina tehdy patnáctileté Elišky dostala povolání do transportu. V Terezíně byla rodina rozdělena a Eliška zůstala s matkou. V ghettu pracovala v zemědělství a pásla dobytek z vypálených Lidic a Ležáků. Vzpomínkou na ghetto je jí každý den spousta mrtvých, neustálá špína, hlad, strach z transportů dál na východ a neskutečné ponížení. V Terezíně se spolu s otcem a matkou dočkala konce války. Bratr byl transportován do Osvětimi, ale vrátil se. Po návratu do Rakovníka doma našli pouze několik málo kusů nábytku, jinak všechno bylo pryč. Jak ale Eliška Homolková vzpomíná, cennější pro ně bylo, že se vrátili všichni. Ostatní židovské rodiny v Rakovníku takové štěstí neměly... Eliška Homolková zemřela v roce 2016.
