Jiřina (Georgia) Stredňanská

* 1930

  • "Ernest teda dal výpověď a já jsem začala učit slovenštinu místo něho. Což bylo výborný, protože já jsem před tím prodávala hamburgry a to bylo pro mě strašný. Neuměla jsem řeč, vždycky jsem popletla, co po mě chtěli, tak mě nechali krájet cibuli. Šest hodin denně jsem krájela cibuli. Mám zničený oči, stále mně slzí oči. To bylo hrozný, těch šest hodin bylo nekonečných, za minimální mzdu. A kradla jsem. Každej večer jsem musela děti nakrmit, tak jsem musela všecky ty polámaný hamburgry vynést. Vynést jsme nesměli, ale mohli jsme je jíst na místě. Tak já jsem to cpala do kapes všelijak, abych to doma dala dětem. No nebylo ani halíř. Měla jsem dva dolary devadesát na hodinu, to bylo. No tehdá byly jiný ceny, že jo. Ale stejně to nebylo moc, protože jsem pracovala jen šest hodin denně."

  • "Já jsem tady byla jednou v roce 1987, v Piešťanech. Potřebovala jsem s nohama do lázní. Žádost jsem posílala přes nějakou agenturu, ono to prošlo a já jsem dostala vízum. Nejdříve jsem odjela do Prahy, kde jsem byla u manželovy sestry, potom jsem jela do Bratislavy a do Piešťan. Tam jsem zjistila, že mi chybí v pase výjezdní doložka. Přemýšlela jsem, jak je možné, že ji nemám, ale pak jsem se na to vykašlala. Na druhý den bylo StB tam. Zamkli mě do pokoje, nesměla jsem s nikým mluvit, chtěli ode mě spolupráci. Vydržela jsem to, pořád jsem chtěla, aby mě spojili s americkým konzulátem. Oni odmítali, že dokud jim neřeknu to a to... Já říkám, proč se mě ptáte, já vím, že všechno víte. Taky věděli všechno. Zpočátku za mnou přišel jeden Slovák a začal se mě vyptávat, co dělám v Americe. Já jsem mu nechtěla říct, že učím v téhle škole, protože to byl pro ně strašák, že. Tak jsem řekla, no učím češtinu. ´Prosím vás, kdo se tam učí češtinu?´ Já jsem řekla, ´A, to byste nevěřil.´ Snažila jsem se takhle nějak a on mně řekl nakonec, ´podívejte se, já vím, kde učíte!´ Říkám, ´tak proč se mě pro Kristovy rány ptáte?!´ A potom se mě už vyptával na takový hovadiny, kdo s kým spí a takový blbosti, tak jsem říkala, ´tak podívejte se, na tohle já vám odpovídat nebudu, protože to já nevím, mě to nezajímá a já to nevím.´ No ale jsem si tam vysloužila pěknej nervovej šok, protože jsem tam pak přišla k doktorce, ta mě dávala válium. Byla velice vstřícná, ta paní doktorka, já jsem jí řekla, o co jde. No ale ta výjezdní doložka mi furt chyběla. ´A bez výjezdní doložky nemůžete odjet.´Já jsem říkala, ´jak to, že nemůžu odjet? Já mám americký pas. A já můžu odjet aj bez výjezdní doložky, ale já bych ju chtěla.´ ´My vás nepustíme bez výjezdní doložky.´ Byl to problém, řekli mně, že se musím dostavit den před odletem na policejní ředitelství. Já jsem měla strach, že mě skutečně nepustí. On mě tam teda zavedl, k policejnímu náčelníkovi. Říkala jsem, že mě zavřou, že to snad není pravda tady toto. Já jsem se tak strašně bála. A skutečně, policejní náčelník mě přijal. A tam v rohu u okna stál ten jeden estébák, oni si na mě zavolali Čecha a potom ještě jednoho. A byli tam dva. Oni šli na to takhle, taková krásná baba, páni moji, no nešli bysme radši do baru… no bylo to hrozný, bylo to hrozný. Já jsem tam ztratila, já nevím kolik kilo a kolik nervů. Jestli mám ty nervy v kýblu, tak na tom velký podíl mají tady ti chlapi, nevím, jak se jmenovali. Policejní náčelník se mnou mluvil, ´Paní Strednanská, my máme vaši výjezdní doložku, samozřejmě. Tady ju máte.´ A viděla jsem, jak nenávidí toho chlapa, co tam stál. Ten nepromluvil ani slovo. Ten už si se mnou vyříkal všecko, když mě tam zamkli v tom pokoji. A policejní náčelník byl strašně ochotnej, ´kdybyste potřebovala něco, zavolejte mi, já vám velmi rád pomůžu, šťastnou cestu.´ A já jsem odešla, já jsem nevěřila, že jdu."

  • "V noci na toho 21. jsem spala. Vzbudil mě nějakej rachot. Šla jsem se podívat, co se děje, a viděla jsem, takhle šel jeden soused a volal na mě, ´Rusové jsou tady.´ Říkám, proboha jací Rusové, co se to děje. Ernesta jsem vzbudila a říkám, ´prosím tě jsou tady nějací Rusové, samý tanky, co se děje? Někdo měl pravdu v té Vídni, že se něco děje.´ Ernest hned volal dispečink, rozhlasovej a televizní, tam nám říkali, ´my taky nevíme, co se děje,´ nikdo nevěděl, co se děje. Tak jsme volali za chvíli a už jsme se nedovolali. Už byl obsazenej rozhlas. Tak přišla ještě Eva Poláková a ještě jeden náš kolega, sami jsme seděli, poslouchali jsme Svobodnou Evropu. To se nedalo vůbec slyšet, to bylo rušený. Takže jsem se nic moc nedověděli. A ty tanky šly a šly a šly, to bylo nekonečný množství tanků. Jsem říkala, proboha, kam to všecko jde? Teďka začalo svítat. My jsem vypili flašku koňaku u toho, no byli jsme čtyři, takže jsme to zvládli. A ráno jsme viděli okolo celýho našeho baráku, kde jsme bydleli uprostřed Bratislavy, samý kanóny. Na nás to mířilo. To bylo hrozný, strach. V tu noc jsem rozhodla, že já tam nezůstanu. Já nechci, aby moje děti měly ty problémy, co jsem měla já. Chci, aby moje děti mohly růst ve svobodným světě, tam, kde můžou dělat to, co ony chtějí. Jak už to dopadne, nevím, ale… No můj manžel nechtěl. On se bránil, protože on měl strach. Já jsem uměla řeč. Já jsme mluvila německy. Takže on… Já jsem ho chápala částečně a dneska ho chápu ještě víc. Ale tehdá pro mě bylo těžký ho pochopit… jsem mu řekla, ´tak já odejdu s dětma, ty si zůstaň tady…´ vydírala jsem ho, úplně škaredě, tak jsme odjeli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, Domov pro seniory, 28.08.2014

    (audio)
    délka: 04:40:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Príbehy 20. storočia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celou dobu mě držel můj sarkasmus a humor

Jiřina Strednanská v roli Julky v představení J. Palárika Inkognito
Jiřina Strednanská v roli Julky v představení J. Palárika Inkognito
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jiřina Stredňanská se narodila v Olomouci v roce 1930. Protože její matka byla vážně nemocná a rodiče se brzy rozvedli, malou Jiřinu vychovávaly sestry dominikánky v olomouckém klášteře. Ve čtrnácti letech odešla za svým otcem do Jihlavy, kde vystudovala učitelský ústav. Celý život však toužila stát se herečkou, a po neúspěchu v Praze a v Brně byla přijata na studium herectví v Bratislavě. Nastoupila do divadla v Nitře, kde se seznámila se svým budoucím manželem Ernestem Stredňanským. Společně se přestěhovali do Bratislavy a Jiřina nastoupila jako režisérka do slovenské televize. V roce 1968 s manželem a dvěma malými dětmi emigrovala přes Vídeň do Německa, kde nastoupila jako redaktorka v Rádiu Svobodná Evropa. V roce 1972 pokračovala jejich cesta do USA. Jiřina vystřídala různé profese, až se stala v Monterey učitelkou amerických špionů, kteří měli být nasazeni pro odposlechy v Československu (vyučovala češtinu a slovenštinu). Manželství Stredňanských skončilo rozvodem a Jiřina se vdala za Karla Štrégla. V roce 1987 navštívila z léčebných důvodů lázně Piešťany. Tento moment využila StB k pokusu přinutit ji k spolupráci, neuspěla však. V roce 1997 se Jiřina Stredňanská vrátila do Česka, žije v Brně.