„Tenkrát byl Svaz výtvarných umělců. Otec zařídil, že přišlo hlášení na Kapfenberg, že jsem neoprávněně nasazen, protože jsem výtvarný umělec, a výtvarní umělci nebyli tehdy nasazeni. Byli vyjmuti z nasazení. Takže já, ačkoliv jsem měl ve Zlíně jen dva roky, tak jsem žádný výtvarník profesionální ještě nebyl. Oni mi dali štempl, ten svaz, pomocí otce, že jsem neoprávněně nasazen, a oni to v Rakousku sežrali a dali mi odstup. To bylo velký terno.“
„Takže se tam dostal a zároveň nevím, jakým způsobem dostal tak velkou zakázku, a sice pomník padlým, památník v Arrasu, který byl také na známkách. To byla velká zakázka, kterou provedl celou sám jako samostatný sochař. Pak tam dělal několik portrétů nějakých oficiálních osobností. Myslím, že tam byl starosta města Paříže. Řadu portrétů, i soukromých, dělal. Myslím, že to bylo takové období dosti šťastné.“
„Oni tam k němu chodily celé procesí, osm až deset lidí se dalo dohromady a šlo ho navštívit, tak jsem se připojil. On nám tam ukazoval obrazy a vykládal všelijaké příběhy. Třeba – támhleten kluk dostal pětikorunu, že mi seděl modelem, a on ji spolkl, tak jsme ho hledali po nemocnicích... Takovéhle příhodičky mě napadly.“
„Celkově ti žáci jsme byli trošku element nepříznivý Baťově systému. My jsme ho neměli moc rádi, protože jsme museli opustit ateliér a museli jsme do fabriky a tam jsme dělali u stroje nebo jsem něco lepil, takové typické baťovské úkony. Bylo dobré to, že jsme byli už samostatní a dostávali jsme týdenní plat, což nám stačilo na obživu i na nákup celé řady knížek. V Praze jsem nakoupil spoustu knížek o kumštu hlavně. Byla to určitá výhoda. Stáli jsme na vlastních nohou, rodiče se o nás nemuseli starat. Ale jinak s námi zacházeli poměrně slušně, v továrnách jsme dělali někdy i uměleckou práci, v rámci školy a zároveň v rámci továrny. Byla to povinnost. Byli jsme zaměstnanci Baťovi, to byli velký páni, poslali mě tam a tam do továrny a já musel jít. Škola se neplatila. Dostávali jsme většinou materiál na práci. Dopoledne jsme chodili do práce. Myslím, že to bylo tak do dvanácti hodin, potom začala hned výuka, což bylo docela namáhavé. To byla taková mašina veliká, větší než já, na které se sekaly kousky kůže. Když děláte pořád jeden úkon jednou rukou, to bylo jak v Chaplinově Moderní době, docela namáhavé to bylo. Ale zase, všechno jsme to přežili.“
„Bylo to zase dobré, že jsem tam měl možnost dostat se do kanceláře. Lidem jsem dal poukázku, že mají dovoleno jet domů, což nebylo ovšem správné. Já jsem tam vždycky napsal, že rodiče jsou nemocní a je potřeba je navštívit. Podepsán Jates a dal jsem tam razítko. Nějakou dobu mi to procházelo, že jednou jel do Prahy třeba celý vagon Jatesů. Kdyby mě ale chytli, tak jsem byl zavřený, protože to bylo nelegální. Až jednou se stalo, že můj spolupracovník Slovinec, mluvil česky i jugoslávsky, ten to dělal taky, ale o mně nevěděl. Dal podpis svůj a jednoho dne přišli lidi z Werkschutzu a hned na mě a na Jurka, tak se jmenoval, uhodili. Já jsem řekl, že o ničem nevím, ale Jurka zavřeli. Já jsem naštěstí proklouzl. Nakonec jsem díky falešnému spisu z reichu utekl, respektive byl jsem propuštěný.“
Akademický malíř Jiří Hruška se narodil 10. února 1921 v Paříži do rodiny významného českého sochaře Jaroslava Hrušky. V roce 1926, když otec dokončil práci na monumentálním pomníku legionářům v Arrasu, se rodina Hruškových vrátila do Prahy. Zde Jiří Hruška vystudoval reálné gymnázium v Truhlářské ulici. V roce 1940 byl přijat na Školu umění ve Zlíně, obor sochařství, kde studoval pod vedením Vincence Makovského. Stal se zároveň povinně zaměstnancem Baťovy továrny. V letech 1942-1944 byl nuceně nasazen na práci v továrně na kanony v rakouském Kapfenbergu. Těžké práci ve slévárně se vyhnul, pracoval v kanceláři jako překladatel. Po dobu nuceného nasazení se vydával za imaginárního pana Jatese, jehož jménem podepisoval českým pracovníkům falešné dovolenky a posílal je do Prahy. Nikdy nebyl odhalen. Po válce vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, obor figurální malířství u Vlastimila Rady, a věnoval se výtvarnému umění. Byl členem Umělecké besedy. V roce 1950 se oženil s malířkou Vendulou Truhlářovou, neteří malíře Jana Zrzavého. Jeho dcera Vendula Císařovská je rovněž akademickou malířkou, restaurátorkou a knižní ilustrátorkou. Tvorba Jiřího Hrušky čerpá inspiraci z impresionismu a převládá v ní krajinomalba. Jeho obrazy najdeme v Národní galerii a v soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí. Jiří Hruška se svou druhou ženou žije v Praze 7.
