Jitka Rousová

"Doma byla tátova sestra, tátovi rodiče, máma, ticho, temno. Sedělo se a nebyli jsme schopni ničeho. Němci ke všemu ještě vyhlásili stanné právo, nešla elektřina, celé město paralyzovali. A já jsem jako dítě najednou pochopila, že mi tatínek už nikdy nedonese knížku, nikdy mi nic neřekne. Ta jizva byla velká. A ten strach, ten ve mně zůstal po celý život. I když jsem měla syna na vojně, tak jsem se o něj hrozně moc bála. Vždycky jsme se sbalili a jeli za ním. V lese vedle kasáren jsme mívali stan, tajně jsme ho převezli, převlékl se do civilu a byl tam s námi celý den. Měla jsem navařeno a večer jsme ho zase vezli zpět. Fakt jsem se o něj hrozně bála, ale ono to opravdu nebylo jednoduché."

"Novinář Stanislav Motl právě píše, že ten jeden [bývalý člen Hitlerjugend, který pravděpodobně zastřelil v roce 1945 otce pamětnice] toho hrozně litoval. On se mě právě pan Motl ptal, zda bych mu něco řekla, kdybych se s ním setkala, a já jsem říkala, že ne. Že já nemůžu soudit. Já bych mu i klidně ruku podala, když vím, že toho lituje. Ale nezanášela bych prostě zase zlo do světa, nikdy. Je ho tady i tak dost. Já bych nebyla ta, kdo by je soudil. Nakonec třeba je odsoudí osud. Budou umírat. Já jsem viděla umírat lidi v hodně velkých bolestech. A to si potom odnesou."