Sergio Lastres

"Už nás neuznávají jako Kubánce. Byla to velmi obtížná jednání. Museli jsme začít normální život v mimořádné situaci, které jsme se museli přizpůsobit. Děti například mnoho měsíců nestudovaly, měli jsme z toho obavy, i když tam byli učitelé. Mluvili jsme s vojáky, že se děti musí učit, ať tráví svůj čas tak, aby byly mentálně rozptýleny v takové stresující situaci. Stres nebyl jediný faktor, mnoho lidí onemocnělo hned zpočátku. Nejhorší byla nejistota, řeknou vám, že budete tady po dobu 5 měsíců, ale nevěděli jste, kolik času tam ve skutečnosti budete. Opustili jste život na Kubě, pomáhali jste lidem, začali pracovat a pak se třeba ukázalo, že jste na místě už rok, aniž byste něco vyprodukovali. Bylo to obtížné, mnoho lidí se utopilo. Na Guántanamu kolovaly příběhy všech lidí. Mluvil jsem s přeživšími, kdy na moři došlo k rodinným úmrtím. Myslím, že stále neexistuje přesné číslo, kolik lidí už zemřelo."

"Když si lidé uvědomili, že zemřou, zůstal vor v hrobovém tichu, v úžasném klidu. Ti, kteří předtím křičeli, řvali, seděli mlčky. Vodu už jsme měli až po prsa. Bál jsem se, že se utopím, bál jsem se o svou ženu. Cítil jsem se provinile. Vina mi nedovolila se bát. Neměl jsem sem ženu brát, protože pokud se teď oba utopíme, děti zůstanou samy. Myslel jsem na všechny možné scénáře. Modlil jsem se. Věřím v Boha, ale nejsem praktikující věřící. Nechodím do kostela každou neděli jako katolík, neznám úplnou modlitbu. Ale dobře, začal jsem se modlit k Panně Marii, aby nás zachránil. Měl jsem s sebou kubánskou vlajku a slíbil jsem jí, že ji vezmu do kostela v Miami. Ať zachrání alespoň ženy a moji manželku a další. Uzavřel jsem se zcela do sebe, zdálo se, že se všichni modlili, protože tam panovalo naprosté ticho. Moře bylo klidné. Jediný den, kdy bylo moře klidné. Když jsem se modlil, slyšel jsem hluk a myslel jsem, že jsem to já, ale hlasitost stoupala, a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem dvě letadla Bratrů záchranářů (Hermanos al Rescate), která nás viděla. Byli jsme zachráněni."