Jan Štach

„Když přišli, poznal jsem sudetské Němce. Když jsem chodil do tercie, bylo to 15. března, kdy do Vsetína přijeli němečtí vojáci. To nebyli sudetští Němci, Sudety byly jenom v severozápadních Čechách a podle Keltů se to jmenovalo Pohoří divokých prasat. My jsme jako terciáni museli jít ven vítat ty německé vojáky, ale dali jsme si vázanky na půl žerdi. A tehdy jsem poznal, že Němci, kteří (bylo jich asi kolem dvaceti na Vsetíně) volali Heil Hitler, Sieg Heil, vítali velice německé vojáky. Podruhé jsem poznal Sudeťáky, když přišli zatýkat mojeho bratra. Bratr nebyl doma a přišli k nám tři gestapáci z Brna. Jeden mluvil česky a ten držel v ruce pistol a řval na nás, že nás všechny postřílí. Já jsem mu něco odmítl, měl jsem čtrnáct roků tehdy, a dal mi takový pohlavek, že jsem spadl na zem. Maminka plakala, ten Sudeťák na ni řval, že špatně vychovala syna, a to tam byl Němec, který neuměl vůbec česky, ten maminku ještě pohladoval, aby neplakala. Takže jsem poznal, že ti Sudeťáci byli mnohem horší než Němci. V Německu jsem měl i přátele, odsunutí, a proto nemám rád toho politika, který byl ministrem zahraničních věcí, Schwarzenberga, protože se omlouval sudetským Němcům. Nebo navedl Václava Havla, aby se jim omluvil. Za to, co nám udělali, by zasloužili trest smrti.“

„Jak přišla válka nebo končila válka, přišli na Valašsko partyzáni. Ze Slovenska, s velitelem Ušiakem. Toho však zradili a zahynul a převzal to po něm Murzin. Dalším, co jsem znal, byl Petr Buďko, kapitán, který se stal partyzánem, když spadl z letadla; byl to letec. S tím jsem si rozuměl a s tím jsem se poznal začátkem roku 45. Vykládal mi o prezidentu Benešovi, že s ním mluvil v Moskvě. U nás spávali v podkrovní světničce, kde se skrýval velitel Obrany národa pan Lorenc ze Zlína a kde se dělaly schůzky Obrany národa. Bratr je chránil před gestapem a odváděl je na Slovensko, protože chodil po lese a znal to tam. Ve světničce se také skrývali v noci, spávali tam partyzáni.“