Petr Konvalinka

„Dětství jsem prožíval, jak jsem zmínil, s rodiči v Uherském Hradišti. Žili jsme tam v centru města. Můj otec byl původním povoláním holič a kadeřník. Tak, jak je postupně likvidovali, velké, větší, menší, přišla řada i na nejmenší, tak zlikvidovali i jeho. Zrušili mu živnost, zabavili mu veškeré vybavení a dostal na vybranou hutě, doly a třetí variantu si má domyslet. Takže si vybral ty doly, protože to nějak už bylo zvykem, že spousta chlapů jezdilo do dolů. Dal jim prostě přednost. Takže to vypadalo, že jsme otce vídávali maximálně o víkendu, že někdy přijel třeba v sobotu večer a v neděli večer odjížděl, nebo odpoledne, zase zpátky do práce. Ale maminka byla s námi doma celou dobu. Bylo nás sedm. No v podstatě narodilo se nás osm. Jeden chlapeček zemřel malý, bylo mu pouze několik dní, takže sedm živých nás bylo v rozpětí od nejstarší narozené, která se narodila ještě v době války, až po nás nejmladší. Já jsem byl v tom jednapadesátém a sestra v dvaapadesátém roce. Takže maminka měla neustále co dělat a tím pádem nešla ani do práce. Zůstala s námi doma, což si samozřejmě potom musela užít, když měla jít do tzv. důchodu.“

„A vlastně přišla doba, kdy jsem měl jít na vojnu, a nějak se to, já už ani nevím proč, opožďovalo. Pak jsem dostal předvolání na vojenskou správu, kde se nás sešlo takový houf a bylo nám oznámeno, že do určité doby dostaneme předvolání do uranových dolů v Příbrami. Paf. A rázem uranové doly. Zatím jsem slýchával uranové doly, tam dělají vrazi a političtí odpůrci komunistického režimu. Nikdy jsem neslyšel o nikom jiném, že by dělal v uranových dolech. Vždycky to bylo z trestu. Ale všichni jsme to tak nějak přijali. Nikdo se tam nebouřil, až jak nás vypouštěli, tak jsem šel k tomu malému majorovi, který nám tam dělal tu přednášku, dneska vím, že to byl major. Tehdy mě ty jejich hodnosti nezajímaly. Tak jsem se ho zeptal: ‚Pane, pane...‘ A on na mě: ‚Tady se oslovujeme soudruhu.‘ Tak jsem říkal: ‚Pane soudruhu, prosím vás, když odmítnu do těch uranových dolů jít...‘ Protože můj otec dělal v Ostravě v dolech a ve škole už chtěli, abych tam jako šel následovat svého otce, abych nesl tu pochodeň, jak oni tomu říkali. Pochodeň po mém otci havíři. Já jsem říkal, ale můj otec byl holič a kadeřník a v dolech nebyl ze své vůle a nikdy jsem ani nezauvažoval, ale bál jsem se v té škole... Nějak mně to nešlo, jim to rázně odmítnout. Tehdy se mě máti zastala. Ačkoli ta byla na nás tak přísná, že když jsme se někdy chtěli ulít ze školy, když jsme někdy neuměli nebo něco se nám nechtělo dělat, tak ta byla na nás tvrdá: ‚Ale okamžitě, okamžitě nástup do školy, nebo tam jdu ohlásit, že simuluješ.‘ A tak tehdy šla do té školy a řekla: ‚Vždyť já Petra nedostanu do sklepa, do sklepa pro uhlí. On se tam bojí jít.‘“