„Ačkoli křesťané, tak docela normální lidi, což mě tenkrát překvapilo, protože jsem byl úplně mimo všeho… Pomohli mně tenkrát. Půjčovali mi knížky. Až jsem se divil, jak mi může jezuita půjčovat od Davida Wilkersona Dýku a kříž. Otec Hron mi potom říkal: ‚Já jsem chtěl vědět, co tomu řekneš a co to s Tebou udělá.‘“
„Rozhodl jsem se, že si život zařídím jinak, že jsem ve fabrice vlastně docela spokojený. V té chvíli přišel rok 1989. A v roce 1990 na jaře jsme opravovali fasádu v Pardubicích na kostele a dole zastavilo auto. Vystoupil biskup Tuček a volal na mě, jak Ježíš na Zachea: ‚Václave, slez dolů, jestli chceš sloužit, tak mi to řekni hned!‘ Tak jsem mu to řekl hned. Nějaké modlitby, to tam nepřipadalo v úvahu… Tak jsem se ocitl zase ve službě.“
„Teď mi kamarád Jakub Zahradník – to je syn dirigenta Václava Zahradníka – zhudebnil ‚Otazníky‘. My jsme se potkali v Příchovicích. Tam jezdíme už 27 let na katolickou faru. Tam se každoročně scházejí ‚psavci‘, říkáme si Skupina XXVI. A Jakub najednou mně volal, jestli si může dovolit zhudebnit nějaké moje básně. Před 14 dny jsem byl na koncertě. Měl to v Anežském klášteře, Hurník to uváděl. Docela jsem zjistil, jak jsem ješitnej, protože mě to celkem těšilo.“
„Báseň Mžení: ‚Mží. Kněz v komži slouží mši. V kostele omšelém hlas šelem neuslyšíš. Venku mží do louží. V kaluži nebe dnes neuvidíš. V kostele omšelém láska mží do duší.‘ Tahle báseň mě napadla, když jsme jednou šli na vandru kdysi dávno. Bylo to na Velikonoce. Na Velký pátek jsme vlezli do katolického kostela ve Žluticích. Mladý kněz tam sloužil úplně sám, tam nebyla noha. My jsme tam přišli, tři vandráci a on nám říkal: ‚Vy jste mně zachránili Velikonoce.‘ Ale sloužil prostě. To bylo ještě za komunistů.“
„Farář by měl dát lidem trošku naděje, nějakou perspektivu. Nejen když se daří, ale i do těch našich průserů. Teď ty spolupacienti, to je příklad. Pro mě je třeba důležité, že neskáčou z okna.“
„Táta mi vyprávěl, jak mu jednou večer na okno zaťukal nějaký vousatý chlap a představil se jako Julius Fučík. Že se dozvěděl, že otec byl ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a že je bez prostředků. Oznámil mu, že komunisté rozpouštějí kasu, že je všechno ztracené – i když táta s nimi nikdy nic neměl – a že mu přivezl pět tisíc. Takovéhle detaily když někomu vyprávím, tak si ťuká na hlavu. To za tátou přijel do Chroustovic. Pak přijel ještě jednou, jen tak si popovídat.“
Václav Žďárský se narodil 26. listopadu 1951 ve Vrchlabí. Václavův otec sloužil jako farář Církve československé husitské, matka Marie pracovala ve školství. Václav Žďárský st. se v druhé polovině 30. let angažoval ve Společnosti přátel demokratického Španělska a byl členem jejího výboru. Znal se s řadou významných osobností našeho národa (A. Pražák, J. Skupa, J. L. Hromádka). V době nacistické okupace ho v Chroustovicích dvakrát navštívil J. Fučík. Václav prožil dětství s vlaky v České Třebové. Po středoškolských studiích nebyl přijat na konzervatoř a nastoupil coby brigádník ve VCHZ Synthesia Semtín. Ve fabrice jako dělník a provozní chemik nakonec prožil 22 let. Své vzpomínky na tuto dobu zachytil v knize „Chemička, má láska“. Od poloviny 80. let laický kazatel, později farář Církve československé husitské. Napsal několik básnických sbírek, hrál na varhany. Byl členem literární Skupiny XXVI. Václav Žďárský zemřel 24. ledna roku 2020.
Petr a Venca (Petr Freund byl blízký přítel, se kterým se Václav seznámil ještě za jeho pobytu v Mnichově, kde ho i navštívil. Pamětníci rádi vzpomínají na doby, kdy se oba účastnili setkání na Parkinson chatu. Fotografie zachycuje jejich setkání na tradiční akci Společnosti Parkinson, z. s. - výstup na horu Říp při příležitosti světového dne Parkinsonovy nemoci.)
Petr a Venca (Petr Freund byl blízký přítel, se kterým se Václav seznámil ještě za jeho pobytu v Mnichově, kde ho i navštívil. Pamětníci rádi vzpomínají na doby, kdy se oba účastnili setkání na Parkinson chatu. Fotografie zachycuje jejich setkání na tradiční akci Společnosti Parkinson, z. s. - výstup na horu Říp při příležitosti světového dne Parkinsonovy nemoci.)
