Jiřina Hloušková

„Dělala jsem ve Vítkovicích a jela jsem domů. Pracovalo se do deseti hodin a pak se čekalo do jedenácti, než jel vlak do Frenštátu. Jeli jsme a v Lískovci oběsili dva lidi z Benešova. Něco vyvedli, ale celkem nevinní lidi, řekla bych. Ale Němci to dělali. Pověsili je mezi Místkem a Lískovcem a my jsme museli v noci ve dvanáct hodin vystoupit, chytili jsme se za ruky a museli jsme jít kolem nich a dívat se na ně. Byli pověšení a svítilo tam jenom takové mžikadlo. Němci nás tím chtěli zastrašit.“

„My jsme zkusili hrozně moc. Třeba v těch Vítkovicích to zasypalo kryt, kde se schovávali lidi. Já, moje kamarádka a náš mistr jsme se zachránili, jináč všichni lidi z dílny tam padli. Spadla tam bomba a ten kryt to zasypalo. Nálety bývaly kolem jedenácté hodiny a my jsme byli ze začátku rádi. Nálet – tak jsme se zvedli a šli jsme do ulice, kde byly domky a za nimi louka a prostranství. To víte, ten nálet chvilku trval, tak jsme si sedli a dívali se, jak ty letadla lítají. A naráz začaly padat domy! Synka, co nám vozil materiál, toho to tam zabilo a já a ještě nějaká kamarádka jsme utekly do krytu. Tenkrát zničehonic začala ta letadla bombardovat. To bylo poprvé. My jsme seděly pod takovým plotem a tam byl kryt, tak jsme utekly, ale ten synek tam zůstal a toho to zabilo.“

„S Rosťou jsme chodili agitovat pro JZD. Chodili jsme po tých chalupách. Někdo s tím souhlasil, někdo byl takový. Každý byl jinačí. Přišli jsme k Hejdům. Byli to opravdoví chudáci a ještě měli takú starú babičku, též chuděru. Rosťa jim to tam vysvětloval, jaké to bude a co to bude obnášet. Oni poslouchali, jaké to bude. Jak jsme už odcházeli, jak už jim to všecko vysvětlil, tak ta babička před ním klekla a řekla: ,Pane učiteli, vy jste takový dobrý člověk. Nežeňte toho mojho do větší nouze, než je.‘ Já jsem utekla. Povídala jsem, že mě už nikam nedostane. Že už nikam za Boha nepůjdu. On mi to začal vysvětlovat, že to bude dobré. A fakt. Lidi z družstva se měli strašně dobře. Pak ten Hejda dělal předsedu družstva. Přišel za mnou a ještě mi děkoval. Říkám, ta doba byla hrozná.“