Alena Králová - London

V té době jsem už byla, měla jsem obojí příslušenství, byla jsem Francouzka, protože jsme se manželem brali v roce 67. A protože jsem se jmenovala Londonová a manžel London a v té době právě vyšlo Doznání, kniha, kterou napsal můj tchán a která vysvětlovala, jak vlastně on během stalinského procesu byl schopen přiznat něco, co neudělal. A tak jsem si říkala, že můj život nebude v Československu po pádu Pražského jara, teda pádu, no pádu té svobody jsme se všichni báli, že se ten režim vrátí, a nakonec se vrátil ještě tvrdší, než byl, že můj život tam bude velice komplikovaný. Takže například pracovat v Praze pro mě bude absolutně vyloučené a prostě absolutní ztráta svobody. Tak to je to, co mě jako donutilo k tomu, abych se rozhodla, že budu žít ve Francii.

Jo, tak to se pamatuju, v roce 1953 v březnu, když zemřel Stalin, tak jsme byli zrovna v té době naše třída byla přeorientovaná do vyšší dívčí ve Vlčkově ulici, kde byly takový veliké třídy. A byl tam velkej stupínek. A jeden z kluků dělal rámus a prostě dělal neplechu ve třídě, tak ho postavili na stupínek. To jako byl trest, že při vyučování byl vyřazen z lavice a musel stát na stupínku. No a pak jich už bylo několik těch kluků, který stáli na stupínku, a už to trvalo dlouho a musela se přinést ještě židle, protože už jako tam ty kluci dělali neplechu, když stáli. Najednou přilítla školnice, která přišla a plakala a byla příšerně rozzuřená, že jak my můžeme dělat ve třídě neplechu, když zemřela taková osobnost, že všichni bychom měli plakat, a ne dělat nepořádek ve třídě. Tak to je věc, která mě poznamenala. Protože školnice ve škole udělala scénu, protože Stalin zemřel a žáci dělali neplechu ve třídě.