„Po propuštění jsem zamířila k rodičům. Když jsem se vrátila z kriminálu, tak mě lidé vnímali jako kriminálnici. Dlouho jsem si nemohla najít zaměstnání. Nechtěli mi dát práci. V Trmici bylo jenom JZD. V Kamenici byla textilka Tylex, ale tam mě nechtěli. Chodila jsem pořád na pracovní úřad do Kamenice nad Lipou. Místní ouřada mi řekl, že mě tam nechtěj, protože tam měli předtím taky jednu z vězení a ona jim tam kradla. Když jsem mu vysvětlila, že jsem neseděla za krádež, že jsem politická, tak tam zašel, vysvětlil jim to, a tak mě přijali. Nechtěla bych se nikomu mstít, ale myslím, že se k nim mělo nějak přikročit a spíš odhalit celý to zlo toho systému než jednotlivce, který byl taky jenom malým kolečkem v celým tom zrůdným aparátu.“
„Já jsem v těch kroužcích toho moc neudělala, ale když nastalo pronásledování církve, tak bylo třeba poslat různý věci do Vatikánu, a tak se to posílalo prostřednictvím různejch velvyslanectví. Já jsem třeba nějaký to psaní odnesla na italský velvyslanectví. Pak se to stejně nějak dostalo do rukou estébáků a tohle nám pak dávali jako špionáž. Jednak nám posílal nějaké dopisy pan biskup Trochta a já jsem pak zas nosila dopisy od otce Zvěřiny nebo otce Mádra do Litoměřic. Já jsem ty dopisy nečetla, vzala jsem je a hodila do schránky na italské vyslanectví. Některé dopisy byly snad od otce Mádra a Zvěřiny.“
„Zavřeli nás do autobusu zvaného komorčák. To byly jednotlivý komůrky pro jednu osobu, vpředu zavřený, vzadu zamřížovaný okýnko. Říkala jsem si, že nás vozej po Praze, abychom jako svědkové nabrali trochu vzduchu, protože v Ruzyni jsme žádné vycházky neměli. Tam jsme byli pořád na celách. Aby nám tam šlo trochu vzduchu, tak nám občas bachař, co procházel uličkou, otevřel dveře a to jsem najednou viděla, že naproti mně sedí otec Zvěřina. Viděla jsem horním okýnkem, jak dělá křížek. Tak jsem trochu povstala, aby viděl, že jsem to já. Tak jsme dojeli do Brna, jenže já nevěděla, že jsme v Brně. Zas mě strčili na samotku a teď jsem koukala, že k svačině je buřt. To jsem si říkala: Páni, to jsou mi nějaký divný věci. Buřta v kriminále?“
„Modlívaly jsme se se sestřičkama v hloučku, vyprávěly jsme si, a když tam pak přišla Růženka, tak měla ty svoje filozofické a kunsthistorické semináře… Ovšem ilegálně. To jsme se scházely na záchodě, někdy v umyvárně, jindy na chodbě. Ty baráky byly v noci zavřený, ale cely v nich zavřený nebyly, takže v noci jsme se mohly setkat. Růženka tam vykládala filozofii svatýho Tomáše Akvinského a dějiny umění a ty (přednášky) se zachovaly.“
„S profesorkou Vackovou jsem bývala dost často. Velice často jsem k ní chodila i soukromě. To už jsme věděly, že za námi chodí (příslušníci StB, pozn. editora). Stávaly se nám i docela humorný věci. Paní profesorka tenkrát bydlela na Malostranském náměstí 1 a ve dvoře tam byla socha svatého Jana Nepomuckého. Vždycky v květnu, před jeho svátkem, se ta socha zdobila. Paní profesorka tam chtěla zapálit svíčku, ale nedosáhla tam, kde byly svíčky. Fízl, co stál za námi, povídá: ‚Počkejte, já vám tu svíčku zapálím.‘ A opravdu ji ten estébák zapálil a měly jsme z toho velkou legraci. Někdy zas přišla paní profesorka domů, já jsem u ní totiž tak napůl bydlela, a říká: ‚To jsem je zas povodila po kostelích!‘“
„Prokurátor byl Čížek a předseda byl Novák. A říkaj: ,Co víte o ilegální činnosti?‘ A podobně. A já jim řekla, že jsme se scházeli a tak dál. Myslím, že mi říkal, že mě otec Mádr nabádal k ilegální činnosti ve zpovědnici. Já jim říkala, že jsem se u něj jaktěživa nezpovídala. Což byla pravda. Já jsem se zpovídala otci Zvěřinovi. Jejich tendence byla udělat z nás svedený chudinky, který tito kněží a Růženka Vacková svedli k protistátní činnosti. Ptali se mě, co si myslím o otci Mádrovi. Řekla jsem jim, že je to kněz věrný církvi a svatému otci. Na otázku po mém přesvědčení jsem odpověděla, že se snažím o totéž. Čížek na mě zařval: ‚To si myslíte, že vám za tohle bude národ vděčnej?‘ A tím to skončilo. Pak nás zase odvezli do Prahy a zpátky do Ruzyně.“
„Pak už tam byly zlodějky, prostitutky a podvodnice. Celkem přítulný k nám byly romský děvčata. Samozřejmě na nás koukaly vyloudit, co mohly. Třeba na švadlárně i špendlík s barevnou hlavičkou. Bachaři říkali třeba vražednicím: ‚Vy jste zabila jenom jedno dítě, nebo manžela, ale tyhle chtěly vyvraždit celej národ.‘ Oni nám většinou tykali a to si jednou pamatuju, že jedna takzvaná příživnice vedla nějaký řeči ze svého života a druhá ji říkala: ‚Drž hubu! Tady jsou slušný ženy!‘ Čímž myslela nás.“
„Já jsem se ho pak ještě chtěla druhý den na něco zeptat. Prošla jsem ten palác odshora až dolů. Nikdo mě nezastavil, tak jsem šla a otvírala jednotlivé dveře, až jsem se dostala do sklepa, protože jsem věděla, že pan profesor Kolakovič se musí skrývat, poněvadž po něm šli nacisti, stejně jako později komunisti. A teď tam vidím palandy a spoustu takovejch ulekanejch lidí. Později jsem zjistila, že to byli Židi, které pan biskup schovával ve svém paláci před koncentrákem.“
„Paní profesorka mi říkala, abych se někam schovala, protože o mě mají zájem. Ovšem oni měli daleko větší zájem o ni. Tak jsem odjela k rodičům na Vysočinu a tam si pak pro mě 25. 10. 1951 přijeli. Přijeli čtyři chlapi v autě a odvezli mě do Jihlavy. Tam mě nechali jednu noc přenocovat a pak mě odevzdali estébákům do Bartolomějský ulice v Praze a tam si mě nechali až do začátku února 1952.“
„V té staré budově byl slamník na zemi. Pak mě dali na novou budovu. To byla taková betonová cela s lůžkem, který se zaklápělo do zdi. Kladli nám na srdce: ‚Vaše číslo je toto a toto, vaše jméno je zde tajné.‘ Nevím, komu bych ho řekla, když jsem byla na samotce sama. Ráno byl budíček, a jak začalo štrachat topení, tak už se ozval bachař na chodbě: ‚Větrááát!‘ Takže ta troška tepla, která tam byla z toho topení, tak zas odešla větráním. Pokud jsem byla na té staré cele, tak jsem chodila dokolečka, protože to byla dost velká cela. Modlila jsem se. Vždycky se mi vybavoval otec Mádr, že je v nějaký podobný cele, a vzpomínala jsem si na knihy, které jsem četla. To se mi pak hodilo v Pardubicích a jinde, když po mně spoluvězeňkyně chtěly, abych jim něco vykládala.“
„Já jsem obyčejně rebelovala, když se šturmovalo, když se mělo pracovat v neděli. Pár nás protestovalo a do práce jsme nenastoupily. Za to pak byly zaražený výhody a týden korekce. Korekce byla podzemní místnost, kde se dostávala normální strava jednou za tři dny, jinak jenom chleba s takzvaným kafem. Vím, že třeba jedný řádový sestřičce, která v tom jela s námi, strčili do tý samotky agresivní příživnici. Ty byly na zvláštním oddělení na úrovni korekcí. Byly to velice agresivní, většinou pohlavně nemocné ženy. Té sestřičce tam jednu z těchto žen strčili, takže s ní měla tu korekci takhle zhoršenou.“
„Vzpomínám si na jednu takovou příhodu, která se odehrála na řeckém prosemináři profesora Dobiáše, který nám přednášel pomocný vědy historický. Přišli tam nějací dva svazáci s kytarou a agitovali pro svaz mládeže nebo co. Když skončili řeč, tak on (prof. Dobiáš) říká: ,Víte, jsme na řeckém prosemináři a Řekové měli takové dvě bohyně. Bohyni spravedlnosti a bohyni dobrých zákonů. Bez spravedlnosti a dobrých zákonů není mír.‘ Začali jsme tleskat a svazáci odešli.“
„Já jsem odmítala svědčit. Odmítla jsem i podepsat svědecký protokol. Oni si ty protokoly stejně formulovali, jak chtěli. Měla jsem dvakrát konfrontaci s Růženkou. Prvně mi ukazovali nějakou její výpověď podepsanou jejím písmem. Já jim řekla: ‚Písmo se dá napodobit. Já vám to nevěřim.‘ Tak mi řekl: ‚Tak já vám ji přivedu.‘ A opravdu mi ji přivedl. Růženka mi řekla: ‚Tohle jim klidně můžeš říct, protože oni už to vědi!‘ Protože věcně se to shodovalo a věděli o tom, tak jsem protestovala jedině proti formulacím jako ilegální, protistátní atd. Pak když jsem měla jít svědčit, tak říkali, že bude monstrproces a že z toho kouká několik provazů. Pro pana Mádra a podobně. Tak jsem jim řekla, že jim v tomhle svědčit nepůjdu. Tak mi zas zavolali Růženku a ta mi řekla: ‚Hele, jeď tam. Klidně to podepiš, a co si řekneš na svou pusu, to si řekneš. Jinak by se tam četl tady formulovanej tvůj protokol.‘ Tak jsem tam nakonec svědčila.“
„Převlíkli nás a rozdělili do cel. Vím, že jsem jeden čas byla na cele s Jiřinou Štěpničkovou. Pomatuji se, že nám vykládala různý herecký zážitky. Marta Hellmutová tam měla povoleno překládat Egypťana Sinuheta. Na velitelství někdo činil nátlak, že ta kniha musí vyjít. Seznámila jsem se tam s profesorkou Slováčkovou. To byla latinářka, tak jsme si spolu rozuměly. I když tam byly sešity zakázaný, tak někde nějaký vyšmejdila a psala mi tam řecky Homérovu Illiadu. Ze začátku mě dali na kabelovnu, ale právě Anička Slováčková pak přemluvila vedoucího švadlárny, že umím šít a že je mě na káblovně škoda. Na tý švadlárně se někdy muselo jet velice rychle, ale někdy zas nebyl materiál. Aby nás nějak zaměstnali, tak odněkud přinesli takovýho velikýho gumovýho černouška a my na něj musely z ostřižků šít šatičky.“
„Ještě než nás propustili, tak jsme museli podepsat prohlášení. V Bratislavě bylo takové, že se dalo podepsat. Byla tam věta ve smyslu, že beru na vědomí, že pokud bych mluvila o tom, co jsem zažila ve vězení a u soudu, dopouštím se tím trestného činu. Tak to šlo klidně podepsat a mluvit o tom. V některých věznicích měli formulaci, že se (vězni) zavazují, že o tom nebudou mluvit, což už bylo horší.“
Jiřina Hošková se narodila v roce 1926 českým rodičům na Slovensku. Na gymnáziu v Banské Bystrici se pod vlivem svých profesorů stala členkou ‚Rodiny‘, malého společenství Katolické akce. Představiteli tohoto společenství se po válce stali mimo jiné Oto Mádr nebo Růženka Vacková. Právě s paní Vackovou se Jiřina Hošková po válce velmi sblížila, chodila totiž na její přednášky na filozofické fakultě. Téměř celý rok 1948 strávila paní Hošková v nemocnici a lázních. Po návratu ji díky její aktivitě za SNP byl dovolen návrat na univerzitu. V roce 1950 byla Katolická akce násilně rozpuštěna a nastalo zatýkání nepohodlných osob. V říjnu 1951 byla zatčena i paní Hošková. O tři měsíce později byla převezena do Ruzyně, kde strávila téměř devět měsíců na samotce. Poté byla přemístěna do Brna, aby svědčila v procesu s Mádrem a spol. Odmítala svědčit tak dlouho, dokud ji Růženka Vacková nepřesvědčila, aby souhlasila. Sama paní Hošková byla odsouzena k patnácti letům. Byla převezena do pardubické věznice, kde se po nocích konaly společné modlitby a semináře, vedené např. právě R. Vackovou. Část jejích seminářů se dokonce dochovala v písemné podobě. Poslední část trestu pak paní Hošková strávila v Bratislavě. V roce 1965 byl propuštěn její přítel Josef Hošek, také politický vězeň, záhy se za něj provdala. Spolu se přestěhovali se do Prahy, Jiřina Hošková zemřela 18. září roku 2009.
