Vladimír Kánský

„Diskař, to byl vynikající diskař – nějakej Vydrna. Přes šedesát metrů, to byl tehdy obrovskej výkon, že jo. Vydrna. Byl tenkrát s náma na vojně taky nějakej Metelec, to byl vícebojař. A ten povídal: ‚Hele, Jardo, potřebuju zmizet. Kdyby se na rozkaze četly stavy, řekni za mě: Zde!‘ On mu řekl, že jo. A jako na potvoru se ty stavy četly. A teďka tenhleten starší: ‚Vojín Metelec!‘ A Vydrna ani nemrkl a řekl: ‚Zde!‘ Jenomže Vydrna měl takovej trochu vyšší hlas, takže kdyby deset tisíc lidí zařvalo gól, tak mezi nima toho Vydrnu asi poznáte. A teďka on tak jako zamrkal a povídá znova: ‚Vojín Metelec!‘ A Vydrna suverénně řekl: ‚Zde!‘ Tak on k němu šel, koukal se mu přímo do očí na nějakech těch patnáct centimetrů a znova řekl: ‚Vojín Metelec!‘ Vydrna ani nemrkl a řekl: ‚Zde!‘ A on povídá: ‚Vojíne Vydrno, já čtu Metelec.‘ On povídá: ‚Já jsem rozuměl Vydrna.‘“

„V tom roce šestapadesát jsem začal trénovat s těma Brandejskejma. S těma bratrama Brandejskejma. S Vaškem Balšánem. Taky bylo krásný to, že jsme si všichni tykali. Já teďka odbočím zase trošičku do takových těch společenských záležitostí. Rozhodčí Mikeš, vynikající rozhodčí – takový malý postavy byl – ten byl ročník 1902. A neexistovalo, aby mu někdo vykal. Jenom jsme mu tykali a říkali jsme mu ‚Františku‘. Dokonce tam byl ročník 1894, já si teďka nevzpomenu na jeho jméno – tomu jsme tykali. Tenkrát jsme si všichni... ale i všichni atleti si takhle tykali. Dneska, já jsem koukal: dorostenci trénujou – a oni svýmu trenérovi vykaj! No to už jako... Mně se to nelíbí. To je asi tak, jako kdyby si v Sokole říkali ‚pane‘ nebo ‚paní‘, když je to ‚bratr‘ a ‚sestra‘, že jo. To prostě nejde. Tak jsme si všichni říkali křestním jménem a tykali jsme si.“