„Nás ta česká hudba spojuje s domovem. Spousta emigrantů si myslí, že když chce, že se může vrátit. Není to tak jednoduché, když žijete čtyřicet nebo kolik let v jiné zemi, kde vyrostly vaše děti. Změnil se váš náhled a způsob života. Je to těžké se vrátit, ta duše je pořád česká.“
„Když jsem ráno vstala, měla jsem už odjet domů, tak jsem si pomalu balila věci. Šla jsem dolů na snídani, vidím noviny Daily Mail a tam bylo napsáno ‚Invasion of Czechoslovakia‘ a pod tím obrovské fotky tanků, to bylo úplně šokující, to si dodnes pamatuji. To si nikdo nedovedl představit, pokud se mu to nestane. To bylo pro mne hodně depresivní, strávila jsem několik nocí, kdy jsem nemohla spát a nevěděla, co dělat. Maminka už tehdy byla provdaná za mého nevlastního otce. Napsali telegram nebo volali, aby mne ta rodina rozhodně nenechala odjet zpátky do Československa.“
„Za mého mládí se o takových lidech moc nemluvilo, protože to byli patrioti, to komunisté moc neměli rádi. Když jsem zjistila, jaká Destinnová byla osobnost a jaká to byla úžasná žena a hodně let působila tady v Anglii, uvažovala jsem, co bychom mohli udělat, aby na ni lidé nezapomněli. Rok po výstavě jsme se s přáteli dohodli, že uděláme velký koncert. Právě lady Milena [Grenfell-Baines] nám pomohla. Já jsem v té době psala rozhovor pro Xantypu s Liborem Peškem, tehdy působil v Liverpoolu jako hlavní dirigent. Já jsem mu řekla o té idey, že chci něco udělat pro Emu Destinnovou, a on mi řekl: ‚Jděte do toho, já vám pomůžu.‘ A opravdu se stal prvním patronem a paní Milena dalším. Pomohl zajistit, že na ten první koncert přijela Eva Urbanová, Štefan Margita a Zdena Kloubová, plus muzikanti tady z Anglie.“
„V Norfolku jsem asi byla jediná Češka v širokém okolí. Psali o mně v novinách, vědělo se o mne, že je tam česká dívka. Lidé psali o dovolení se se mnou setkat, nosili mi dárky. Snažili se mne podpořit psychicky. Když jsem se snažila přihlásit na college, tak mne vzali, ačkoliv pro mne neměli specifické místo, abych se mohla naučit angličtinu. Studovala jsem O-levels angličtinu, francouzštinu a ruštinu, spíše na oko, chodila jsem tam proto, abych se naučila angličtině. Pak mne život na venkově přestal bavit, Anglii jsem si představovala jako Londýn, swing a rock-and-roll. Nakonec jsem odjela do Londýna a od roku 1969 jsem v Londýně.“
„Nechtěla jsem se vzdát českého občanství v žádném případě. Vdala jsem se vcelku brzy a v té době manželka dostala automaticky povolení k pobytu a snad do dvou let i občanství. (…) Nechala jsem si české občanství, takže mám dual nationality [dvojí občanství]. Čechům se to nelíbilo, nechtěli mi dát vystěhovalecký pas, chtěli, abych se zbavila občanství. Jedenáct let mi to bojkotovali, nemohla jsem se vrátit ani na návštěvu. Někde jsem měla papír z Ostravy, kde se vyjádřil policista, že když jsem sem lezla, tak ať si tu i zůstanu. (…) Nejdříve jsem se provdala za Angličana, po letech se manželství rozpadlo. Posléze jsem se provdala za Čecha, proto se jmenuji Karas. Vzala jsem si Čecha v Anglii, tak jsem převzala jeho jméno. (…) V Čechách dávám přednost jménu Karasová, tady je to ale Karas.“
Jarmila Karasová, za svobodna Blažková, se narodila 22. července 1948 v Ostravě. Její rodiče se poté rozvedli, vyrůstala v Ostravě, od střední školy žila v Praze. Otec založil novou rodinu na Slovensku, její matka se v polovině 60. let odstěhovala do Austrálie. Pamětnice byla v létě 1968 na pozvání v Norfolku v Anglii. Do Československa se po invazi v srpnu 1968 už nevrátila, od roku 1969 žila v Londýně. Vystřídala různé profese, působila mj. jako publicistka a fotografka na volné noze. Po roce 1989 začala spolupracovat s českými médii. Jarmila Karasová také organizovala různé kulturní akce pro českou krajanskou komunitu v Londýně. Založila Nadaci Emy Destinnové, která pořádá pěvecké soutěže mladých interpretů klasické hudby a propaguje interpretaci klasické hudby českých autorů. V roce 2008 byla za tuto činnost vyznamenána cenou Ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis.
