“Táta se narodil roku 1901, čili mu bylo skoro čtyřicet roků, když šel do té armády. Nemusel jít. Nemusel jít, protože on už nebyl ten ročník, od kterého by brali. Ale obvodní komise byla v Rovně, to bylo dvanáct kilometrů. A tam prostě všichni Češi ze Zdolbunova a tak dále přišli k obvodní komisi. Tam je vítali – dokonce tam byla i nějaká hudba, to si pamatuju. No a táta se přihlásil do armády. Protože tenkrát se profláklo, že už tenkrát generál Svoboda, tedy ten náčelník té československé armády, řekl: ‚Vy všichni, kteří… tak zůstanete v Čechách.‘ A to byl jeden motiv. Jeden z důležitých motivů, kde jsme se chtěli vyvázat tomu Rusku, tomu bolševismu. Tak prostě kluci a ženy nebo dívky - tenkrát to byly dívky osmnáct devatenáct roků – tak šli do té obvodní komise a někteří kluci si i přidávali léta. Třeba mu bylo šestnáct nebo sedmnáct, on řekl, že mu už je devatenáct a tak dál. To se všechno ví. A táta tam šel. Ale fór je v tom, a já to teď řeknu i na rovinu, že kdyby tyhle odvodové ročníky, které měly odejít do armády, do vojska, tak kdyby neodešly do českého, tak šly do ruského. O tom není pochybení. No samozřejmě že ta česká armáda byla úplně o sto procent lepší.”
“My jsme to brali, dá se říct, pozitivně. Ukrajinci, ti to brali úplně slavnostně. Ukrajinci jim prostě dělali slavobrány, to je pravda. Ale můžu vám říct jednu věc: spoustu těch vojáků jednak umělo perfektně... ne německy – samozřejmě, že to byli Němci – ale uměli polsky, protože oni už byli ti Poláci taky v té německé armádě. A hodně tam bylo i Sudeťáků. My jsme například narazili asi na dva hochy, kteří tam u nás potom dostali najíst a tak dále. Bavím se o tom wehrmachtu, žádní esesáci, protože ono se totiž říká, že ten voják německý, že to byl esesák, ale to je ptákovina. To když si někdo bude porovnávat, tak těch esesáků bylo hodně málo a ti byli určení na jiné záležitosti. Ale co jsem chtěl říct. Dva Sudeťáci. Hele, ale to už bylo potom na sklonku, když měli přijít zase opět Rusové, Stalin – tak oni měli za úkol… to byli ženisti a oni měli za úkol zničit ne úplně celé město, ale měli zničit to depo, protože to byl důležitý uzel, a měli zničit dráhu. A oni tenkrát přišli a bavili se u nás v baráku. A oni ti kluci byli Sudeťáci, my jsme se s nimi bavili normálně česky. Problém byl jeden: když Vlasta, ona tedy byla ode mě starší na osm roků, to je moje tetička, která žije ještě na Žatecku, a ona jim zazpívala "Kde domov můj?". Hele, a oni zpívali taky! Prostě nevím, takovou… Nevím.”
“Nejlepší žití tam bylo za Poláků. Poláci tam byli dvacet roků. Byl tam pořádek, všechno se dělalo. Byl tam magistrát, byla tam milice, uklízelo se tam, zametaly se chodníky a silnice. To bylo nóbl. A jakmile přišli Rusové – poprvé když přišli – já říkám poprvé: to bylo v tom roce, když se půlilo Polsko. Třicet devět. Tak tam byl obrovský chaos. Obrovský chaos a my jsme z toho neměli žádnou radost, protože – řeknu vám proč. Během tří nebo pěti dnů nás vystěhovali z baráku. A my jsme opravdu šli do jedné takové místnosti zase k dalším kamarádům – to nebyli příbuzní, ale známí. Byl to řezník a ten nás tam nechal spát. Na té betonové podlaze, to si pamatuju, terasová podlaha u toho řezníka. On musel zavřít řeznictví. A bydleli jsme tam asi dva měsíce. Rusáci, aniž by něco řekli… prostě ty jsi kulak nebo ty jsi kapitalista, hotovo dvacet. Prostě celá rodina i s tátou jsme se museli odstěhovat.”
Pochází z rodiny volyňských Čechů. Na Volyň v dnešní západní Ukrajině přišel kolem roku 1869 jeho praděda, Čech z Chrudimi. Zdeněk Doležal se narodil 27. května 1934 ve volyňském Zdolbunovu. Bylo mu pět let, když oblast anektovali Sověti a sebrali jim dům i prosperující rodinnou cementárnu. I proto Doležalovi později vítali příchod wehrmachtu: v nacistech spatřovali osvoboditele od Sovětů. V červenci 1943 však nacisté vypálili volyňskou obec Český Malín a Zdeněk Doležal vnímal i kruté pronásledování Židů, na němž s nacisty spolupracovali i mnozí Ukrajinci. V únoru 1944 se znovu přehnala fronta a Volyň znovu padla do rukou Sovětů. V březnu Zdeňkův otec Jiří stejně jako 12 tisíc dalších volyňských Čechů narukoval do 1. československého armádního sboru. S Rudou armádou bojoval na Dukle a nakonec došel až do Prahy. Byl dislokován do Žatce, kam za ním v květnu 1946, ještě před oficiálními repatriačními transporty, “nadivoko” přicestoval zbytek rodiny. Zdeněk vystudoval průmyslovku a zakotvil v podniku Agrostav. V Československu se oženil a vychoval dva syny. Zdeněk Doležal zemřel 26. března roku 2022.
