„Takže opravdu já jsem kvůli tomu jí (sestřenici) zachránila život. Věděla jsem, že když je někdo tak vyhladovělý a žil o chlebu a čaji, tak jí nemohu dát ani ten chleba s máslem. Protože to bylo nemožné, já bych byla tím ty střeva zničila. Tak pomalu si zvykal organismus na normální stravu. Ale na Slovensku nezůstala poté, to nemohla, protože to bylo příliš hluboké, co se jí stalo. Já bych to řekla vulgárně, že Slováci byli papežštější než papež a opravdu oni sami navrhovali velké transporty do těch táborů smrti.“
„To byl pocit, že žiju marně, že se stalo takové obrovské zlo, že to mělo potkat i mě, abych už nevěděla o ničem. Protože ty myšlenky, to se tomu nevyhnete. Myšlenky přijdou bez vaší vůle, ať již chcete, nebo ne, dobré nebo špatné myšlenky, to je logicky známé; a v tu dobu jako jediné zbylo, že nevím, proč jsem zůstala živa. Kde je důvod. Až později, když jsem začala psát, tak jsem znala ten důvod, že potřebuji dalším generacím zanechat objektivní pohled na celou tu válečnou dobu… Takže různé knihy, různě se jmenují…“
„To byl vyloženě sen… A do dneška si to neumím vysvětlit a nikdo mi to neuměl vysvětlit. Ale měla jsem skutečně v říjnu 1944 sen, že jsem viděla svoji matku ve velkém shromáždění již velmi zbídačelých lidí a děti byly mezi nimi, jenom ženy a děti. A maminka mi řekla: ‚Magdo, já se s tebou loučím, já už tady nebudu.‘ Já když jsem se otočila, viděla jsem v jiném shromáždění mého otce. Dodatečně bylo zjištěno, že skutečně velmi pravděpodobně z 12. na 13. října 1944 zahynuli, postupně po sobě, ve sprchárnách takzvaných, které prostě místo vody pouštěly jedovatý plyn. A prý ten plyn vyráběli v Žilině. To jsem se nedozvěděla, jestli je to pravda, ale vyprávělo se, že to bylo ze Žiliny.“
Marie Magdalena Horňanová-Jodasová se narodila v roce 1920 v Žilině. Její rodiče byli židovského původu, provozovali obchod s konfekcí, textilem a galanterií. Pamětnice navštěvovala od roku 1935 pražskou konzervatoř, kde studovala hru na klavír. V Praze se 28. října 1939 zúčastnila protinacistické demonstrace, na níž byl postřelen Jan Opletal. Od roku 1940 pokračovala ve studiu v Bratislavě, kde konzervatoř dokončila. Válku přežila díky falešným dokladům, které si opatřili. Několik měsíců se skrývala s manželem a dvěma malými dcerami v úkrytu u obce Istebník. Během holocaustu ztratila šestadvacet členů rodiny včetně obou rodičů. Po válce se s rodinou odstěhovala do Prahy, kde vyučovala na Vyšší pedagogické škole budoucí učitele hudby. Její manžel Ladislav Horňan, středoškolský učitel matematiky a fyziky, byl v rámci akce „Sedmdesát tisíc z administrativy do výroby“ v padesátých letech přinucen dočasně nastoupit jako učeň kovářského řemesla. Společně vychovali tři děti, v roce 1990 pamětnice ovdověla. Ve svých osmdesáti letech se začala Marie Magdalena Horňanová-Jodasová věnovat psaní. Napsala a vydala sedm románů, některé z nich s autobiografickými prvky.
