„Člověk viděl, jak kriminály lidi poznamenávají. To nebyl jenom Magor, ale třeba i Kečup, který se vrátil úplně jako magor. Teda absolutně amoralizovaný. Pak už se s ním ani nedalo být… Vlastně čím dál víc lidí bylo najednou zavřených, na chvíli zmizeli, pak se třeba vrátili, ale už se nevrátili ani do té komunity. Myslím si, že i pro okolí bylo tohle asi nejhorší, mnoho lidí kvůli tomu asi emigrovalo. Když byl v jednaosmdesátém proces s Voknem [undergroundový samizdat], nevěděli jsme, jestli zavřou Šímu, mě nebo koho jiného. Kdokoliv z naší party napsal třeba jenom článek, mohl jít sedět. Zavřeli Magora, který tam měl článek, Martina Hýbka, který na Voknu spolupracoval, Čuňase… To opravdu člověk nevěděl, jestli ho zavřou, nebo ne.“
„V půl šesté ráno, nebo v pět, u nás zazvonili a řekli, že musíme na výslech. Že tam mají pracovnici z Národního výboru, která ohlídá, co budou dělat. A že mám ihned zavolat své matce, ať vezme dceru do školky. Potom nás odvezli na výslechy, byla jsem tam asi dvanáct hodin. Vůbec jsem nevěděla, jestli je máma s Janou, nebo ne. Šímu odvezli do Litoměřic, to mi taky nikdo neoznámil. Protože jsem věděla, že si od nich nevezme žádné jídlo, nějaké jsem mu poslala a oni [policisté] mu ho sežrali.“
„Byly tam strašně husté mlhy, které čpěly tím, co zrovna vypouštěli. A třeba na podzim při smogových obdobích nebylo vidět na krok. Mlha byla opravdu tak hustá, že lidé tápali a chodili pomalu po paměti. Pamatuji si, že i do školy jsme se kolikrát drželi za ruce, abychom se neztratili… Pak ty tramvaje. My jsme bydleli vlastně na konečné, tam byla odjaktěživ taková otočka, byla to jedna z prvních tramvajových tratí a vozila lidi do fabriky, kde dělalo v chemických závodech pětatřicet tisíc lidí.“
„Když jsem podepsala Chartu 77 v roce 1978, věděla jsem už, že určitě půjdu na výslech, nebo ztratím práci nebo že se něco stane. Že riskuju tím podpisem něco. Ale riskovala jsem ráda, protože jsem měla dceru a svý přátele, pro který jsem tu Chartu podepsala. Protože ty lidský práva jsou důležitý pro každýho. Musela jsem to podepsat. A nebrala jsem jinou alternativu, že bych to nepodepsala. Takovou samozřejmost, v podstatě. Taky to tak bylo, šla jsem na výslech brzo, brzo jsme měli s manželem domovní prohlídky, brzo jsem nemohla dělat práci, kterou jsem předtím dělala, a taky už jsem nikdy nedostala přidáno o vejplatě. A ty vejplaty se ztenčovaly a ztenčovaly. Když jsem se potom chtěla hlásit na školu, tak mý kolegyně přijali, jenom mne jako jedinou ne. A bez důvodu. Nikdo to nezdůvodňoval.“
„Já mám teďko strašně ráda toho Františka Čuňase Stárka. Toho byste si někdy mohli pozvat na besedu do školy. Ten je úplně skvělej. Samozřejmě Havla. Bylo období, kdy onemocněl, já jako nejsem vyloženě věřící, že bych chodila do kostela, ale tehdy jsem se hodně modlila, aby se uzdravil. Ať je to, jak chce, uměl formulovat myšlenky, jak já to nedokážu formulovat. A tím, jak se vyjadřoval, tak se vyjadřoval za nás. Mluvil tak, jak jsme to i my cejtili. A těch lidí je samozřejmě víc. Byl to i Magor. Všechny, co sem jezdili, jsem měla a mám rád, vždyť se stýkáme.“
„Když mi bylo čtrnáct let, tak v srpnu, když jsme byli na dovolený, tak jsme šli ráno do lesa, byli jsme na chalupě, kde nebylo ani rádio. Vraceli jsme se z lesa, na návsi byla shromážděná celá vesnice, všichni plakali a my jsme nevěděli, co se stalo. Řekli nám, že nás napadly vojska ruský, a za chvíli jsme měli ten zážitek skutečnej, protože tou vesničkou projížděly kolony tanků. My jsme byly už větší děti a měly jsme tu odvahu, že jsme tam šly a hrozily jim a že na nás mířili samopalama. Nebylo to úplně jednoduchý, doteďka mám temnej zážitek z tý okupace. A ten vzdor vzniknul tehdy, nikdo z nás nezažil, aby sem vojska vtrhly. Nebylo proč, nikdo to nechápal.“
Silvestra „Silva“ Chnápková, rozená Lupertová, přišla na svět 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích. Od útlého dětství ale vyrůstala v Litvínově, kam jejího otce, chemika a vědeckého výzkumníka, přidělili do chemičky. Popisuje ekologicky zdevastované prostředí severních Čech i subkulturu vlasatých „mániček“. Formativním zážitkem pro ni byla srpnová invaze roku 1968 a následná normalizace. V roce 1975 se jí narodila dcera, kterou vychovávala jako samoživitelka. Zhruba v té době se v Praze seznámila s lidmi z undergroundu – s Františkem „Čuňasem“ Stárkem, Jardou Kukalem, Londýnem a dalšími. S nimi začala jezdit do Nové Vísky u Chomutova, jednoho z „baráků“ undergroundu, kde se utvořila otevřená komunita stejně smýšlejících lidí. Tam také poznala „Šímu“, tedy Jaroslava „Šimako“ Chnápka, svého budoucího muže. Jaroslav Chnápek podepsal Chartu 77 hned v lednu 1977, Silvestra svůj podpis připojila o rok později. Oba se také podíleli na distribuci samizdatového časopisu Vokno. Poté, co komunistické orgány v roce 1981 dům v Nové Vísce vyvlastnily a uvěznily šéfredaktora Vokna Františka „Čuňase“ Stárka a další přátele, většina bývalých obyvatel Nové Vísky emigrovala. Silvestra s Jaroslavem Chnápkem objevili přes inzerát mlýn v Osvračíně na Domažlicku a koupili ho na jméno matky pamětnice, aby StB nemohla transakci zmařit. V Osvračíně chtěli vést podobný život jako předtím v Nové Vísce – pořádali koncerty, festivaly a setkání přátel z undergroundu. Šikaně komunistické tajné policie ale znovu neunikli a ta se je snažila vyhnat i z Osvračína. Pozemky, na kterých se pokoušeli hospodařit, jim znovu byly vyvlastněny, a když se namísto chovu zvířat začali živit výrobou keramiky, došlo i na postupné vyvlastňování budov. Závěrečný rozsudek přišel měsíc před listopadem 1989 – až na malý zbytek obytných prostor měli do dvou měsíců všechno vyklidit a odevzdat místnímu JZD. Osvračín se tak stal poslední usedlostí v Československu vyvlastněnou podle zákonů z padesátých let. Jejich vystěhování zabránila až sametová revoluce. V Osvračíně nakonec zůstali, mlýn opravili a vybudovali v něm penzion i úspěšnou Galerii Vokno.
