Zdeňka Velímská

„Přišel rok 1938, obsazení Sudet, a maminka měla na vybranou. Buď jsme tam mohli zůstat, ale české školy byly zavřené, otevřené byly jen německé školy. Také nám nabízeli přijmout německé státní občanství. Maminka se rozhodla, že tam nezůstaneme a přestěhujeme se do Prahy. Maminka všechno zorganizovala a z Varů jsme odjížděli jako jedni z posledních, protože se dlouho rozhodovala a na odvoz nám zbylo jen vojenské auto. Už nejezdily ani vlaky. Byl nějaký termín, dokdy se mají lidi rozhodnout, a my jsme zůstali mezi těmi posledními. Odvezli nás vojenským autem do Prahy. Maminka nám sbalila to nejdůležitější a v Praze nás ubytovali v Tyršově domě.“

„Přišel únor 1948 a nám všechno vzali. Vyloženě vzali. Z obchodu jsme museli odejít a nechat všechno, jak to tam bylo – se zbožím, se zařízením, se vším všudy. Bylo to nepochopitelné. Odnesl to bratr i tím, že ho zavolali na národní výbor. Měli jsme auto, kterým jsme vozili zboží z Prahy, a byli jsme takoví aktivní mladí lidé. V trafikách byli většinou starší lidé, ale my jsme tam měli třeba i dárkové předměty a pohledy, losy a všechno. Rozmnožovali jsme sortiment a byl to už dost velký obchod a měli jsme výborné výdělky. Žilo se nám dobře. Zavolali bratra, aby přijel na národní výbor s autem. Myslel, že potřebují nějaké údaje o autě, jenomže se vrátil pěšky. Prostě si ho nechali a nedali mu ho. Takovým způsobem se zmocnili všeho, co jsme měli. Žasli jsme, jak je to vůbec možné.“

„Nabízeli mi spolupráci a členství ve straně a že mi zajistí ještě lepší zákazníky a ještě víc vydělám a tak dále. Já se jim snažila vysvětlit, že to nepřichází v úvahu. Ani bych víc cizinců nestačila ubytovat. Byla jsem sama, zaměstnaná a ještě pronajímat, to znamenalo, že zpočátku jsme museli s Pavlem vyprat ložní prádlo přes jeden den, ihned usušit a připravit, protože jsem neměla ani ložní prádlo, nic. První, co jsme z těch výdělků koupili, bylo ložní prádlo. Říkala jsem jim, že víc nepotřebuji a že mi to stačí, že na to nemám vůbec čas. Oni mě přemlouvali, že kdybych s nimi někam šla, na večeři nebo tak, že bych se všelicos dozvěděla, a já jim říkala, že to po mně nemůžou žádat a nepřipadá to v úvahu. Ale to jim nestačilo a že si to mám promyslet. Přišli za mnou do Strojimportu ještě dvakrát. Vždycky jsem jim to odmítla.“

„V té Gottwaldově ulici naproti bylo gymnázium a bylo to blízko ruského kostela, tak tam maminka dostala byt a bydleli jsme tam pak hodně dlouho.“ – „Bydleli jste v nějaké z těch vil?“ – „V jedné z těch vil. Tizian se jmenovala ta vila. Byl to hezký byt, ale bylo to tedy po Němcích, to je fakt. Takže ani moc našeho nábytku jsme nestěhovali. Bylo to už zabydlené a nebylo to příjemné. Ale muselo se to tak stát. Nedalo se nic dělat.“

„Sestra se za války provdala a měla syna, v roce 1944. Byl to spolužák a samozřejmě měl partu študáků, se kterými studovali, a hned šli do ulic na barikády. Šli na dejvické nádraží, kde to bylo velice nebezpečné. Bohužel nikdo z těch mladých mužů se už nevrátil. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Když se doba trochu uklidnila, sestra musela jít ohledávat mrtvé, ale manžel se nenašel. Byly různé dohady, že byli odvlečeni ven, že je Němci svlékli a vzali si jejich civil, aby se zachránili. Nějaké poslední stopy byly, že byli odvlečeni do kasáren u Prašného mostu. Hledali je pak po celém Německu, rozhlasem, všude, a dva roky po nich ani stopy. Teprve po dvou letech byl prohlášený za mrtvého.“