„Našel mě jeden zedník a říká: ´To je ta mladá od toho redaktora.´Vzal mě do bytu, který jste v životě neviděl. Jedna místnost. Podlaha byla jen udusaná hlína. Malé okénko. Jedna postel, kde vyráběli děti. Těch pět dětí spalo na slámě. A tam mě donesl ten Štěpán Geletej a řekl ženě: ´Ošetři ji, to je ta malá Ostereicherrová.´Ošetřovala mě lopuchama. Umývala, zaříkala rusínsky a litovala mě. Poslední skleničku mléka mi dala a kousek uhnětené kukuřičné mouky. To bylo poslední, co měli. Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A tak je to dodnes.“
„V transportu začala jedna žena předčasně rodit. Stříkala z ní krev. Mně bylo patnáct let, v životě jsem tohle neviděla. Tak mi jeden říká: ´Ty jediná tu umíš maďarsky. Jdi, řekni o pomoc. Vždyť s těma špinavýma rukama ji nemůžeme odrodit.´Vodu jsme neměli, špinaví jsme byli, ve stoje jsme spali a tak. No a tak jsem šla. Smrděli jsme. Tehdá jsme byli smradlaví Židi. Chtěla bych vidět kteréhokoli árijce, kdyby v tomto žil tři dni, kde jsme čtyřicet lidí šli čůrat, na velkou potřebu a přes mříže se výkaly na kousku papíru vyhazovaly. Tak tam byly přilepené, a k tomu třicetistupňová vedra. My už jsme to necítili. My už jsme byli jen omámeni tím smradem. Tak mě odkopl (německý voják). A řekl: ´Zmizni ty smradlavá židovko!´A já jsem padla na můj kostnatý zadek. Mně bylo patnáct. Vážila jsem pětadvacet kilo – kost a kůže. Tak jsem si natloukla a jen se na něj podívala a říkám: ´Vždyť vy jste taky člověk.´A to bylo osudné. Začal do mě mlátit a kopat do bezvědomí. A já už jsem se neprobrala. Až po cestě na prkno. Ještěže tam byl jeden medik.“
„Zůstala jsem na chodbě ve vlaku. Vedle mne stál jeden německý voják, který se mi začal dvořit. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. A ten německý voják se zeptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´´Protože Vás nenávidím! Jsem židovka.´V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´Pak se tak ale smutně podíval. ´Myslíte si, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás Židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnosti.´Tak to se mně velmi líbilo. Od té chvíle jsem věděla, že ne všichni Němci jsou stejní.“
„Oni (maďarští policisté) přišli a ptali se, kde je otec. Řekli jsme, že nevíme. Vůbec jsme se nechtěli vyjadřovat o tom, s kým odešel. Řekli jsme, že služebně odjel. Ptali se, proč naše máma neodpovídá. Máma neuměla Maďarsky, jenom my děti. Oni zase Německy neuměli a Česky už teprve ne. Tak oni začali: ´Ty smradlavá česko-židovská ku…´My jsme jako děti tento výraz doma neslyšeli. Když jsme se ptali, tak maminka říkala, že je to škaredé slovo, že je to spodina u Židů. No a tak jsme věděli, že je to něco škaredého a že to řekli mámě. Tak bratr proti nim vystoupil: ´Neurážejte moji mámu, je to čestná žena a nenadávejte nám, protože my jsme se tím narodili, jak vy jste se narodili Maďary a taky vám nenadáváme.´To jim řekl velmi slušně, ale energicky a šel proti nim pěstí. Čtrnáctiletý kluk, jak palice. Tak ho zmlátili, že tam padl do bezvědomí.“
„Stále jsme chodily na předvolání. Tam nás mlátili tak, že jsme byly zakrvácené. A jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr: ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do mláky.“
Jen jsem se na něj podívala a říkám: ‚Vždyť vy jste taky člověk´ A to bylo osudné
Dita Elena Kalmárová se narodila 13.5.1926 v Olomouci. Od dětství však žila na Podkarpatské Rusi. V roce 1939 přišli fašisté. Po brutálních výsleších na maďarské cizinecké polici utekly spolu s matkou do hor, kde působily v místní odbojové organizaci. Poté se náhodou vyhnula transportu do vyhlazovacího tábora Kamenec-Podolsk. Roku 1943 se dostala do Palestiny, kde se až do konce války starala o zraněné vojáky. Po válce žila se svým manželem na Slovensku v Nitře. Po roce 1948 byli vystěhováni z vlastního domu. Do KSČ nikdy nevstoupila. Zemřela roku 2005 v Praze.