"Devátého září jsem narukoval k německé armádě. Byl jsem napřed v Itálii. Bylo nás pětaosmdesát, když vyloďovali do Villa San Giovanni ze Sicílie. Zůstali jsme naživu čtyři. Já jsem už samozřejmě zůstal v horách a hlásil jsem se k anglické vojenské policii. Následovalo zajetí. Tři měsíce jsem neměl ani dost vody k pití. O mytí se mi v noci jenom zdálo. Potom nás odvezli do Afriky. Tam už byl trochu život, sami jsme si vařili."
"Co bych chtěl? Aby tu byli lidi! Dnes už lidi nejsou na světě. Lidi jsou bezcharakterní. Kdo nemá charakter, tak se neumí za nic stydět. Takové lidi, co nemají charakter, by bylo potřeba vymýtit z lidské společnosti."
"Tak jsme přišli do Anglie a tam nás rozdělili po jednotkách. Já šel k MPO – motorizovaný předzvědný oddíl. Napřed jsme u Dunkerque shořeli jak papír. Do dvou hodin jsme tam ztratili vinou velitele dva tanky. Potom se tvořil třetí tankový prapor a my dělali instruktory. A když se něco dělo u Dunkerque a bylo potřeba posily, tak přijelo auto se sirénou, my byli vždycky sbalení a za hodinu jsme byli na frontě."
"V armádě bylo spousta Poláků. A ti byli u vyloďování. My ne. My přijeli až pár dní po tom, co se vylodili, a jeli jsme k Dunkerque a tam jsme byli až do konce. Do Dunkerque jsme se nedostali, protože Němci se vzdali 10. května s podmínkou, že do Dunkerque nepřijdou ani Češi, ani Francouzi. Báli se masakru, protože když Němci dopadli nějakého Francouze, byl nalezen později bez očí. Nevědělo se, jestli mu vydlabali oči před smrtí, nebo až po smrti. Od nás také: koho dopadli, tak to samozřejmě nepřežil a našli jsme ho pokaždé bez očí."
"V Alžíru verbovali Poláci do polské armády. Říkali, že Slezsko bude polské a že česká armáda v Anglii neexistuje. Já ale věděl, že existuje, protože jako německý voják jsem se seznámil s českou rodinou a poslouchal s nimi Londýn. Beneš říkal: ,Hlaste se do české armády, ať jste kdekoli‘, tak jsem věděl, že česká armáda v Anglii existuje, a tak jsem jim to nespapal."
Co bych chtěl předat dalším generacím? Aby to byli lidi! Dnes už lidi nejsou na světě Lidi jsou bezcharakterní Kdo nemá charakter, tak se neumí za nic stydět Takové lidi, kteří nemají charakter, by bylo potřeba vymýtit z lidské společnosti
Josef Kaluža se narodil 10. ledna 1923 v Karviné, v oblasti, kterou postihl polský a později nacistický zábor. Na začátku války narukoval do wehrmachtu a byl poslán do Itálie. Strávil tři měsíce v zajateckém táboře, odkud byl přemístěn do Alžíru. Přihlásil se do Československé armády v Anglii, kde byl členem motorizovaného předzvědného oddílu. Dělal instruktora u tankového praporu. V roce 1944 bojoval na frontě u Dunkerque, kde ho zastihl konec války. Byl vyznamenán Válečným křížem 1., 2. a 3. stupně. Po válce pracoval jako řidič, bagrista a jeřábník.
