„Já jsem si toto neštěstí vykládal tak, že je mě zapotřebí. Jako lékař jsem měl možnost vězňům hodně pomáhat, tak jsem si myslel, že mě mezi ně Pánbůh na dobu pěti roků poslal. Abych byl platný lidem, kteří mě nejvíc potřebovali. Já na to nahlížím tak, že to bylo jisté řízení.“
„V Bartolomějské byly dva zajímavé případy, které si dobře pamatuju. Jeden z nich byl starý pán [SMAZÁNO], bylinkář známý v celý republice, jmenoval se Mikulášek. Ten měl takovou metodu, že nechal pacienta vymočit, pak moč nalil do zkumavky a prohlížel. Podle moči určil diagnózu a léčbu; většinou předepisoval čaje, různé bylinky. [SMAZÁNO] Mikulášek léčil mimo jiné také Antonína Zápotockého. Zápotocký nad Mikuláškem držel ochrannou ruku, a teprve když zemřel, Mikuláška zavřeli. Jak Mikulášek přežil, nevím; já ho viděl jen jednou. Když byl přijatý, bachaři si z něj udělali srandu a ve flaštičce mu přinesli moč od kozy. On to poznal a řekl: ,To je moč nějakýho zvířete.‘“
„Ze Rtyně mě přeložili na Pankrác do nemocnice, tam zrovna potřebovali gynekologa. Já jsem byl sekundář, neměl jsem atestaci, ale dva roky jsem byl na porodnici v Děčíně. Na Pankráci jsem měl na starosti lůžkové oddělení žen. Muklic tam bylo vždycky plný sál. Udělal jsem si tam vizitu, přijímal jsem a propouštěl, což bylo třeba. Koukal jsem těm ubohým ženským pomoct, jak to bylo možné. Také tam byly porody, u některých jsem byl – některé vězeňkyně zavřely jako těhotné, ty potom ve vězení porodily. Zajímavé bylo to, že matka směla mít dítě šest neděl u sebe, kojit ho, starat se o něj, pak jí ho sebrali a podělili se o něj estébáci. Děti byly předané estébákům, kteří třeba nemohli mít děti, tak s dětmi kšeftovali. Když mě na amnestii pustili domů, napsal jsem o tom dopis na ministerstvo národní obrany a nabídl jsem jim některé zkušenosti z té doby. Tenkrát se mnou sepsali delší spis o doktorce, která obchod s odebranými dětmi zařizovala – bohužel jsem zapomněl její jméno. Byla z mého ročníku, spolu jsme studovali, spolu jsme promovali. A to byla strašná bestie, to byla zažraná komunistka.“
„O bráchovi jsme pořád nic nevěděli. Když už byl srpen a pořád jsme neměli žádné zprávy, maminka řekla: ,Já udělám pouť na Svatou Horu.‘ Tak s tetičkou jely do Příbrami na Svatou Horu. Ten den se vrátil brácha, přišel z vojny taky v uniformě. Dostal se sem přes Cheb, poněvadž mu ještě nebylo osmnáct, tak kluky jako on poslali ze zajetí: ,Běž domů, běž domů, běžte do prdele!‘ Snažil se dostat k nám, a když byl v Chebu na celnici v německé uniformě, dostal pořádnou facku. On říkal: ,Co blbnete? Vždyť já jsem Čech!‘ – ,Jo, to může říct každej!‘ Brácha povídal: ,Kdybych nebyl Čech, tak bych si nevedl českej deník.‘ A v kapse měl deník, do kterého si psal česky. Ten deníček mu pomohl k tomu, že ho nakonec pustili, ale řekli mu: ,Ale hned tu uniformu sundej!‘ Tak taky přijel do Roudnice. Zrovna večer se pak vrátila maminka s tetičkou z poutě.“
„Když jsem sfáral dolů, při nástupu mi strčili do ruky plechovou krabičku od dinylu, to byl lék proti bolestem zad, a v ní byl v papírku zabalený kousek hostie. Když jsem vypumpoval vodu, která se v dole nahromadila, měl jsem chvilku volného času, tak jsem se mohl pomodlit a přijmout tělo Páně. Tak to fungovalo po celé dva roky, co jsem ve Rtyni byl.“
„Měl jsem záznam u Bezpečnosti, měli mě v evidenci v takzvané akci Norbert. Akce Norbert měla fungovat tak, že v případě nějakého neklidu měli být evidovaní lidé okamžitě zatčeni a zlikvidováni. Byl to celostátní seznam, já byl v seznamu Ústeckého kraje. Z děčínské Konfederace politických vězňů jsme na něm byli uvedeni čtyři jako úhlavní nepřátelé komunistické strany: bývalý předseda okresu Dalibor Bubník, Láďa Bumba, předseda skautu v Děčíně bratr Černý a já. Ten seznam visí v naší místnosti – černá listina kraje Ústí…“
„Já jsem nemohl nastupovat, tak nás sanitkou, ve které jsme byli čtyři – ostatní měli poranění hlavy, odvezli přes město Várpalota, to bylo okresní město. Když jsme do toho města přijeli, tak tam Američani dělali kobercový nálet. To bylo hrozné, byl to jeden z mých nejhorších zážitků z války. Šofér sanitky samozřejmě utekl, nás raněné tam nechal a schoval se v nějakém sklepě. My jsme stáli na silnici a slyšeli jsme, jak ty bomby padají kolem dokola. Při kobercovém náletu padá jedna bomba za druhou, jak letadlo letí. Tam jsme prodělali nálet, ale Pánbůh nás chránil, sanitka nedostala žádný zásah a asi za hodinu, hodinu a půl přišel řidič a odvezl nás do Vídně.“
MUDr. Hugo Engelhart se narodil 13. března 1926 v Olomouci ve smíšeném manželství Němce a Češky. Oba rodiče byli zubaři, otec poházel z Děčína a matka z Roudnice nad Labem. Hugo měl o rok mladšího bratra Jiřího. Od roku 1937 studoval na českém gymnáziu v Roudnici nad Labem, později na německém gymnáziu v Děčíně. Za války se na Děčínsku společně s bratrem zapojil do činnosti protinacistické odbojové skupiny zformované okolo Československé plavby labské, kterou vedl Eduard Turek. V březnu 1944 narukoval Hugo Engelhart do wehrmachtu. Nejprve bojoval v Ardenách, poté ho převeleli do Maďarska, kde byl v březnu 1945 raněn do nohy a transportován do nemocnice ve Vídni. Na frontu už se nevrátil. Po válce vstoupil do České strany národně socialistické (ČSNS), v roce 1946 odmaturoval a poté zahájil studia na Lékařské fakultě UK v Praze a stal se členem klubu akademiků ČSNS. Studia ukončil v roce 1951 a jako lékař se vrátil na Děčínsko. V roce 1952 se zapojil do protikomunistické skupiny ing. Laibla. Ta ale byla prozrazena a 22. dubna 1955 pamětníka zatkli. Jeho činnost v podstatě spočívala v poslechu zahraničního rozhlasu a monitorování názorů mezi lidmi. Přesto Hugo Engelharta po čtyřech měsících vyšetřování v Litoměřicích ve vykonstruovaném procesu odsoudili k šestnácti letům vězení a ztrátě občanských práv na deset let. Přes rok si odseděl v Bartolomějské ve věznici č. IV., kde působil jako lékař. Poté byl přemístěn do Rtyně v Podkrkonoší, kde pracoval v dole. Opět tam působil jako vězeňský lékař. Coby věřící katolík pomáhal ve Rtyni organizovat tajné mše. Asi po dvou letech následovalo přeložení na Pankrác na porodnické oddělení, poté opět do Bartolomějské. Na svobodu se dostal po pěti letech věznění díky amnestii v květnu 1960. Pracoval jako praktický lékař na Děčínsku, v obvodu Verneřice, kde zůstal víc než 31 let. V roce 1968 v Děčíně spoluzakládal pobočku K 231. Po pádu komunismu se zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů, je dlouholetým předsedou její pobočky v Děčíně. V roce 2010 mu byl udělen titul Rytíř českého lékařského svazu. Hugo Engelhart zemřel 10. září roku 2022.
