„Večer tam přistavili rusínské vozy s koňmi. Naložili nás a odvezli na četnickou stanici v Čopu. Všichni jsme museli vystoupit a postavit se do řady, aby zjistili, jestli jsme všichni. Vím, že mě maminka pořád držela. Byli jsme tam s ostatními občany a dětmi. Jak všechno sepsali, tak nás zavedli do bytu slovenského lékaře, který také tajně odešel. Dali nás tam do velké místnosti. My jsme si jako malí sedli a muži stáli opření o zeď. Pamatuju si, jak byli smutní a nešťastní. Co jim asi probíhalo hlavou? Ve válce byli, půdu zúrodnili, vesnici postavili, a všechno tam nechali a nezůstalo jim nic. To byla hrozná odměna.“
„Jak byla taková hrůza a střílení, tak všichni chodící pacienti museli do sklepa, kde čekali, až bude klid. Mě s tím závažím nechali v pokoji, že nemůžu s nohou hýbat. Moji postel obložili dokola matracemi. Byla tam řada oken a dvanáct postelí. Vzpomněla jsem si na báseň Wolkera Dvanáct lůžek stojí v síni. Ležela jsem a jen loket jsem měla volný. A naráz taková ohromná šlupa a přes okno až na stěnu vedle kříže se odrazila střepina a rovnou mně na holý loket. Hned jsem byla spálena, tak jsem začala řvát. Přilétl ošetřující bratr a zvedl střepinu, která už nebyla červená, ale pořád žhavá, a spálil si ruku. Potom mě zatáhli s lůžkem na chodbu, že tam budu trochu víc chráněná. Ale zase z jedné strany stěna a potom dveře a okno. Všechny místnosti byly prázdné, ale začali vozit nové pacienty a za mnou do pokoje přivezli sedmnáctileté děvče, kterému operovali střeva. Řádová sestřička mně říkala, že bude volat o pití, ale že má sešitá střeva a nesmí ho dostat. Slyšela jsem ji, jak mi nadává, že jí závidím, a aniž jsem to věděla, někdo jí pití podal a ona fakt zemřela. Sestřička Apolénka tam byla s námi a vzala si židličku a sedla si k mým nohám naproti dveřím a říkala, že kdyby něco letělo skrz dveře, ať to zasáhne nejdřív ji, a ne mě, že jsem mladá. Ona byla trochu starší.“
„Když tam byla mobilizace, tak najednou z maďarské strany létaly letadla a vyhazovaly letáky, v nichž byly napsané hrozné pomluvy proti Československu: ,Už dlouho jedli váš chleba. Každému Čechovi by patřila kule do hlavy.‘ Potom v listopadu naši vesnici obsadili maďarští četníci s vozy a ve vší zbroji. Začali vytrhávat latě z plotu a dělali ohně. Slepice se jim taky hodily.“
Marie Čuboková, rodným příjmením Drozdová, se narodila 27. června 1931 ve Stráži pri Čope, kterou v roce 1923 založili legionáři z první světové války. Ležela na území Slovenska hned u hranic s Podkarpatskou Rusí na zbytkovém statku maďarského velkostatkáře. Její základ tvořilo šestnáct rodin našich legionářů, jimž trvalo několik let, než zúrodnili okolní močálovitou půdu. Po vídeňské arbitráži ale osadu zabrali maďarští vojáci a její obyvatele násilně vystěhovali. Pamětnice s rodiči pak bydlela na různých místech Moravy. Po válce se rodina chtěla vrátit do Stráže pri Čope, jenže Československo Podkarpatskou Rus smluvně předalo Sovětskému svazu, který jednostranně obsadil i část Slovenska, v níž se také nacházela Stráž pri Čope. Rodina tak definitivně přišla o veškerý majetek a Marie Čuboková se finanční náhrady dodnes nedočkala, protože zákon o finančním vyrovnání z roku 2009 se vztahuje jen na původní území Podkarpatské Rusi. V létě roku 1945 se proto přestěhovali do příhraniční obce Úvalno, kde dostali na splátky dům po původním německém majiteli. Soukromě hospodařili do roku 1951, než byli donuceni vstoupit do JZD. Později Marie Čuboková vystudovala pedagogickou fakultu a dlouhá léta pracovala v družině v Úvalnu a také jako učitelka hudby a výtvarné výchovy v místní škole.
