Ing. Karel Witz

„Podívejte se, to bylo strašně jednoduchý, já jsem chodil po domech, a říkám, vážený pane, dobrý den, já jsem takový a makový, a mám takovou akci, při které by nám mohl patřit pivovar, když nám bude patřit, i vy se stanete členem, když nám nebude patřit, tak se bohužel nic nestalo, je to jen pokus. A takhle jsem obešel celou Poličku.“ – „On vám musel dát nějaký souhlas k tomu, abyste je zastupoval pak?“ – „Musel dát notářsky podepsaný.“ – „Z těch 230 práv, kolik se vám podařilo oslovit?“ – „Všechny!“ – „Všechny? No to nebylo jednoduché.“ – „Zatraceně to nebylo jednoduché.“ – „Jak dlouho jste to dělal?“ – „Dvanáct let.“ – „No počkejte, ale to vám ten pivovar připadl dřív než po 12 letech.“ – „Já vím, ale mně to trvalo 12 let, než jsem tohleto všechno dal dohromady.“ – „Ale soud rozhodl dříve než po těch dvanácti letech.“ – „Samozřejmě, soud rozhodl, když měl 77 dílů ze 113.“ – „Tento způsob restituce, povedlo se to někomu v Čechách?“ – „Ne, nikomu, nikomu a nepovede se. Protože zaprvé jsme v Čechách a zadruhé já jsem jeden jediný.“

„Jezdili jsme ne do Poličky, ale do okolí, do Lačnova, do Sádku a do Telecího.“ – „Protože tam byla rodina maminky?“ – „Ne, tam byli známí. A tam jsme jezdili na léto, protože táta měl dvouměsíční prázdniny jako vysokoškolský pedagog, tak jsme na dva měsíce jezdili na léto, vždy tady do okolí Poličky. A my, když jsme projížděli tou Poličkou, tak jednoho dne, mně mohlo být, co já vím, 12 let, a říkal, takhle ukázal, tady jsme, takhle ukázal táta, tady jsme, a ukázal ty okna, tady jsme bydleli. Ne že by se tam chtěl zastavit, ani nemohl, ale říkal, tady jsme bydleli.“