„Byli vyváženi na Sibiř, to jsem taky viděl, že … A ti nejlepší lidi. Třeba, řeknu vám, u nás byla nějaká Anička Maršová. Maminka jí zemřela při porodu a otec, když jí byly dva roky, vlastně ji kojila moje babička Bernartová. A když zemřel otec, tak ti strejdové – ona, jako její rodiče, měli sto hektarů – tak ti strejdové si to pole vzali a nechali ji studovat, dali jí školy, ale ona určitě nevěděla, kde to pole všechno je. Už se měla vdávat, nějak to pořád – vdávala se, nevdávala se – odkládala. A najednou přišli Sověti a byla vyvezená na Sibiř jako kulačka… A tam dopadla špatně, do republiky už nepřijela.“
„Víte, pamatuji si nejenom na Němce, pamatuji si, když přišli Rusové. Poláci byli přehnaně hezky oblečení, denně museli mít naleštěné boty. A když přišli Rusové v dlouhých ušpiněných pláštích, neupravení, dolekaní byli ti vojáci z toho komunistického režimu… Takže to byl hrozný přechod od těch elegantně oblečených Poláků po ty umouněné sovětské vojáky. Ti za to tedy nemohli, ale to byl hrozný kontrast. A potom, zas když Němci napadli SSSR, tak tam se, víte, to je… jak bych to řekl, ten kontrast byl zas hrozný. Protože Němci šli a vraždili, doslova vraždili. Protože Rusáky, i když třeba zajali celou brigádu, tak to hnali hladový, nedali zajatcům najíst. Hnali je, a který nemohl, toho zastřelili. To dopadlo tak, že i ty, kteří neměli sovětské smýšlení,ty proněmecký pak to chování Němců na Volyni přinutilo, že utíkali do lesů a stali se zakladateli partyzánštiny.“
„Byl to Polák a tam se dělalo všechno, že, uklízelo… A chodili tam Židi na práci. A jednoho dne Židi nepřijeli. To jsme viděli, že Židi z druhé strany města kopou nějaké zákopy nebo něco takového, to jsme taky nevěděli přesně, ale bylo to dvě stě, možná sto metrů dlouhý, dva metry široký, dva metry hluboký… Až to vykopali – po, já nevím, půl roce roce –, tak je tam jednoho dne, myslím, že to bylo v červenci, vyváželi, a všech těch 16 tisíc Židů tam v jeden den vystříleli.“
„Němci vraždili, kdežto Rusové neuměli hospodařit. Ti, jak někdo měl něco pěkného, tak byl kulak – vy už jste to tady nemohla zažít… Pak jsme se po tom opičili my v republice, říkali jsme ‚náš vzor‘. A to byl vzor, že já jsem byl proti tomu, takže jsem dostal sedm let Jáchymova, protože jsem takový způsob hospodaření nechtěl.“
„Jakmile přišli Sověti zase zpátky, tak se automaticky každý hlásil do československý armády, to už bylo tak nachystané, ten Blaník a to všechno, že… A když šla většina, tak ostatní šli taky. Třeba v naší vesnici byl kamarád, který měl jedno oko – kdysi jako malý chlapec si to vypíchl, ono to nebylo na něm poznat, že má jedno oko skleněné. A potom, když jsme šli do armády a doktor to poznal, tak on začal brečet, že on doma nebude. A prej: ‚Co umíš?‘ ‚No, opravovat auta.‘ Ale nikdy to nedělal. Tak ho vzali a pak se vypracoval, že tam dělal mistra. Z radosti, že mohl jít do armády.“
„(Co se změnilo v roce 1939, když přišli Rusové?) Co se změnilo? Všechno. Od hospodářství až po – jak bych se vyjádřil... hlavně hospodářská změna. A předtím byly založeny české školy. Knihovna, kterou já jsem nějakou dobou půjčoval –, měli jsme poměrně velkou knihovnu, tak jsem půjčoval v některé dny... To se vše změnilo, protože přišel diktát. Víte, jednou jsem měl likvidovat tu knihovnu, tak to děvče, co to přišlo likvidovat, tak likvidovalo spíš takové spisovatele, které neznala, třeba i byli prosocialistický. Ale likvidovala i třeba ty, kteří se stalinismem neměli nic společného. Třeba verneovky a takové, to nevěděla, tak to likvidovala… No, knihovna byla zničená.“
Josef Kučera se narodil 22. ledna 1921 v české vesnici Teremno na Volyni, kam přišli jako kolonisté jeho prarodiče. Ve vsi fungoval čilý český kulturní a společenský život. Josef tam chodil první tři roky do školy, zbytek základního vzdělání a následně také tři roky obchodní průmyslové školy (do r. 1939) absolvoval v polské škole v Lucku (oblastní město). Během války vystřídal různá zaměstnání v Lucku. Zažil a popisuje příchod Sovětů, dopady na hospodářství, kulturu, první deportace, omezení pohybu. V roce 1941, po okupaci německou armádou, se aktivně zapojil do činnosti ilegální organizace Blaník, zaměřené především na předávání informací a tajný poslech rozhlasu. Stejně jako 12 tisíc dalších volyňských Čechů vstoupil v březnu 1944 v Rovně do československé armády. Vzpomíná na nadšení, s jakým se do ní všichni hlásili. Do konce války pak sloužil jako spojař, bojoval na Dukle, u Liptovského Mikuláše a Žiliny, válka pro něj skončila u Hulína. Po válce krátce sloužil na Žatecku (Žatec, Postoloprty a Počerady), pak demobilizoval a na konci roku 1945 se přestěhoval do Brna. V roce 1947 si tam otevřel Kavárnu Legií. V roce 1955 byl zatčen a odsouzen za velezradu, špionáž a porušení státního tajemství na 7 let. V roce 1960 - po pěti letech v Jáchymově - byl propuštěn. Později žil a pracoval v Brně (bílovická vinárna). V roce 1990 spoluorganizoval obnovení Československé obce legionářské, byl krátce jejím předsedou, než musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Josef Kučera zemřel 9. září 2015.
