„Přišel za mnou Jan Holub ze Štramberka. Myslím, že studoval teologii. Zeptal se mě, jestli bych s ním spolupracoval. Řekl jsem, že jo. Šlo o jediné setkání. Pak už za mnou nepřišel. Úplně jsem na to pak zapomněl, a když pro mě přišli, tak jsem si honem vzpomínal, proč vlastně. Potom mi to došlo. Já jsem byl takové páté kolo u vozu. Oni mi to nechtěli věřit, ale nakonec jim nic jiného nezbývalo. Takže jsem byl odsouzen za to, že jsem něco věděl, a že jsem to nepověděl, že jsem je neudal. To vám byl takový vzácný soud. Tehdy se soudilo tak na deset roků, patnáct roků, doživotí a tak. Já jsem dostal devět měsíců, ten dostal dva roky. Ten hlavní (Jan Holub, pozn. aut.) sice dostal dvacet let, ale stejně to byly neuvěřitelně nízké tresty. Byli jsme z toho vykolejení. Nevím, proč se to stalo. Říkali, že to snad zařídila vyšší moc.“
„Byl tam páter František Ferda. Příjemný člověk. Představte si, že dozorci mu donesli hostie, víno a on sloužil mši. Dozorci, kteří nás vodili na pracoviště. Takže on to měl výborný. Říkal mi: ,Pepíku, jdu sloužit.‘ Kdy mši sloužil, nevím. Někdy byl schovaný. Velice hodný, sympatický člověk. Potom tam byl pan Prodělal, nějaký vysoký úředník. Byli tam také dva esenbáci, kteří byli v takzvané Buchalově partě. Taky prima chlapci.“
„21. srpna v šedesátém osmém roce jsme se stěhovali. Rusáci tady jezdili s tanky a my jsme se stěhovali. Den předtím jsme tady s manželkou byli a jeli jsme odtud v jednu hodinu v noci. Byl nádherný měsíc a svítil úplněk a pořád létaly letadla. Na druhý den ráno už to bylo. Takže já jsem na mopedu s přívěsným vozíkem jezdil mezi tanky.“
Josef Sedoník se narodil 5. února 1928 v Sýkorci nad Lubinou. Je jedním z posledních žijících politických vězňů odsouzených v souvislosti s protikomunistickou odbojovou organizací Modré květy. Sdružovala osoby z křesťanského společenství, členy Orla, lidové strany, duchovní a studenty bohosloví. Ve skupině se tiskly a rozšiřovaly letáky, plánovalo se napojení na domácí a zahraniční odboj a shromažďovaly zbraně pro případný ozbrojený střet. Josef Sedoník ale nepatřil mezi její aktivní členy a pouze věděl o její existenci. Protože organizaci neudal, Nejvyšší soud v Praze ho 30. ledna 1952 odsoudil na osmnáct měsíců, které strávil v nápravně pracovním táboře u Vítkovických železáren. Nemohl také dokončit studium na Pedagogické fakultě Palackého univerzity. Po propuštění z vězení absolvoval vojenskou službu u Technického praporu a pak až do penze pracoval jako nástrojář u Národního podniku Tatra. Dlouhá léta dělal varhaníka a vedl chrámový sbor. Zkomponoval více než dvě stě liturgických skladeb, které po pádu komunismu vyšly knižně. V roce 1990 Josefa Sedoníka plně rehabilitovali a v roce 2000 mu Univerzita Palackého v Olomouci vydala osvědčení, podle něhož je oprávněn užívat akademický titul magistr.