„V Žlebech byl v roce 1950 předsedou Národního výboru nějaký Kořínek, poválečný komunista a bývalý národní socialista. Byl to velký kariérista, chtěl dělat ředitele cukrovaru, v rozvoji jeho kariéry mu překážel předválečný komunista Blažek, s kterým se neměli navzájem rádi. On se mu pomstil. Žádný to nevěděl, že je to on. Nejdřív ho postřelil, on se z toho dostal. Podruhé si na něj počkali se svým bratrem Tomášem, znova na něj zaútočili, nahoře nad námi je lesík a tam u kříže si na něj počkali. Jeden nahoře hlídal a druhý po něm střelil. To byl jeho konec.
Najednou tady začal hrozný boj. Kořínek si tady vytypoval nespolehlivé lidi a nechával je hlídat. My jsme byli v noci sledovaní, šli jsme na zábavu, tajní nás poslouchali. U výslechu jsme se dozvěděli, že o nás věděli všechno. Nic jiného jsme neříkali, než co se normálně na zábavě říká.“
„Můj muž dostal na závěr života Parkinsonovu nemoc a doktor řekl, že musel dostat v životě nějakou ránu do hlavy. Mlátili mu hlavou o zeď při výsleších. Dali mu i napít moče, až dostal veliký průjem. (…) Normální člověk by nedokázal pochopit, že taková zvěrstva může člověk páchat na člověku.“
Před zatčením – „Šla jsem do kostela a ony seděly před krámem a plivaly po mně: ,Vidíte ji, kurva jedna klerikářská, fůůj…´ Syna chtěli vzít, protože by ho maminka vychovala nábožensky, tak jako mne.“
Ludmila Langrová dostala čtyři roky stejně jako její manžel. Odsouzený byl i její otec, který asi rok vyráběl rakve v pankrácké věznici. Jaromil Langr si většinu trestu odpracoval na Jáchymovsku, Ludmila v ženské věznici v Rakovníku.
„Pracovala jsem v šamotce přes tři roky. Jen jednou nám udělali návštěvu, jinak nic. Když jsem dělala přes 150 procent, tak jsem mohla mamince posílat nějakou tu korunu, protože zůstala bez prostředků s tím dítětem. Zaměstnaná nebyla, žádnou podporu nedostávala, manžel posílat nemohl nic.“
„Prosil, klečel na kolenách, proti těm estébákům, ručičky sepnutý. Pánové, jděte pryč, nechte mého tatínka, pusťte mého tatínka... Sbohem pánové... Skálou by to pohnulo, ale s nimi vůbec ne.“
„Když jsme šli od soudu, tak tatínek šel přede mnou, asi dva kroky. Já jsem se za ním rozběhla a řekla: ,Tati, prosím, nezlob se na nás.´ On se otočil, a ten zupák mu dal takovou facku, až se zamotal. A to jsem si řekla, že kdybych toho jednou ještě potkala, tak ho snad zabiju. Co to bylo za zlosyny, to se nedá povídat. Kdo to neprožil, nedovede si to představit. Co to bylo za hroznou dobu. Samý strach, úzkost, člověk se bál s někým promluvit. Já se vůbec divím, že jsme to jakž takž přežili. Můj muž říkal, když se vrátil z Jáchymova, že si nikdy nemyslel, že se toho dožije.“
„Já jsem byla potom v Pardubicích na StB v kuchyni. Když se manžel dozvěděl od chodbařů, že tam jsem, tak mi vyřezal takové srdíčko z pomerančové kůry. Ten chudák za to byl potom dva dny na samotce. Já jsem byla na samotce dva dny a dvě noci. To tenkrát zrovna dělali v Pardubicích nové samotky. Takže to bylo ještě čerstvé, beton, na zemi malta, v tom žádné okno, nic. Jenom kbelík od marmelády, kam se chodilo na záchod. Vzali mě odtamtud, až když jsem omdlela. Muž prodělal samotek nespočet. Jak se jim něco nelíbilo, tak hned na samotku. A týrali a týrali a týrali.“
„Jaké to bylo žít s lidmi, kteří je udávali na maloměstě?“
„Museli jsme ty zmetky ignorovat. Člověk perfektně věděl, co to bylo za hajzly, kteří nás udávali a pak se na nás usmívali. Nemohli jsme to jen tak hodit za hlavu, to nešlo.“
„Před zatčením se manžel vracel na kole a zastavil ho místní esenbák. Pane učiteli, neříkejte to na mně, ale oni po vás jdou. Říkal si, proč by po něm šli. Potkal pak místní ženy a ony po něm plivaly. Když přišel domu říkal, ty ženské se snad zbláznily. A druhý den to přišlo.“
„Byl tady řezník Kostelecký, kterého zatkli při velkém zatýkání do autobusu v červenci, odvezli ho na StB do Pardubic, asi po dvou měsících ho propustili. Po nějaké době k němu znovu přišli, asi po roce, už se neví z jakého důvodu, byl to estébák z Čáslavi, kterému říkali zlatohubý. Měl z nich hrozný strach, tak řekl, ať chvíli počká, a šel se na šachtu (do sklepa) oběsit. Říkal, že jestli by měli pro něj ještě jednou přijít, tak že se oběsí. A udělal to.“
„Také se tam našlo pár civilistů, kteří neměli svědomí. Byla tam jedna, která mi říkala: ,Dej mi adresu domů, já jim napíšu, aby poslali balíček na mne, a já ti to sem budu potajmu nosit.´ Udělala jsem to tak, žádný balíček jsem samozřejmě nedostala. Po propuštění se mne maminka ptala: ,Dostala si tu vlnu, dostala si tohle, dostala si tamto?´ Nic, samozřejmě. Tak byly sprosté, že si to nechaly.“
„(Byla jsem) v čerstvě nahozeném bunkru. Šířka byla tak na roztažené paže, byla tam tma. Chodila jsem podél zdi, abych nenarazila. Sednout jsem si nemohla, lehnout nebylo kam. Jakmile jsem přestala chodit, dozorce už řval. Na zemi bylo plno malty. Museli je přistavovat, protože jim zřejmě nestačily. Do čerstvých a neuklizených korekcí nás takhle nahnali.“
„Vraždy se vyšetřovaly a v Pardubicích na StB se jim přiznalo při výsleších osm lidí k vraždě Blažka. Dokážete si představit, jaké to byly výslechy. Pořád nemohli přijít na toho pravého. Až jednou v hospodě na nějaké zábavě Kořínek, předseda, se opil, vytáhl zbraň a křičel: ,Blažkova krev není na mých rukách,´ a začal lidi ohrožovat. Kriminálka z Kutné Hory sem pozvala kriminálku z Prahy. Vyšetřovali, až jim začal být podezřelý. Zatkli ho, ale nechtěl se jim přiznat. Udělali na něj lest, oblékli ho do civilu, jako omylem ho dali do cely k jeho bratrovi a řekli mu, že jde domů. Bratrovi Tomášovi řekl, že jde domů. Tomášovi se to nelíbilo, když to bratr vymyslel, že by měl jít na svobodu. (…) Měli tam mikrofon a tím je usvědčili. Nakonec je oba pověsili.
Když komunisté zjistili, že ostatní jsou nevinní, a neměli, co by jim dokázali, tak z nich udělali protistátní skupinu a Jiřího Klečku udělali jejím velitelem.“
„Životní krédo, poselství? Poctivost, slušnost. Pomáhat slabším. Aby se lidé chovali slušně, nelhali, nekradli a byli poctiví. Strasti ani utrpení nikomu nepřeji. To, co jsme prožili, nepřeji ani nejhoršímu nepříteli. Když se o tom takhle povídá, tak se to nezdá. Kdo to prodělal, tak ví, co to je.“
„Bydlely jsme v bývalé stáji, bylo nás tam 78. Byly tam i vražedkyně, odsouzené státním a lidovým soudem, kolaborantky. Těch štěnic, co jsme si užily. Na mne šly hodně. Jednou za týden jsme se mohly víc umýt, když nám pustili vodu. Chodily jsme tam špinavé, jak opudrované. Dříve jsem také v kostele zpívala, šamotka mi zničila částečně hlasivky, práce po propuštění v cementárně mi je dodělala. Takže to mám památku. Každý týden byl takzvaný filcunk. Všechno nám dozorkyně rozházely a prohledaly. Běda, kdyby našly něco ostrého, nůžky na nehty jsme si musely půjčovat. Někteří velitelé byli hrozní, v noci nás budili a řvali na nás. Nahrnuly se tam pak čůzačky, dozorkyně a čůzáci a rozházeli nám věci. To člověk pak v noci už neusnul. Ráno v pět se muselo vstávat do práce.“
„Narodila jsem se ve Žlebech, můj otec měl truhlářskou dílnu lidí. Chodila jsem do obchodní školy v Praze, po ukončení školy jsem se seznámila s manželem. On pocházel z Kunvaldu, ale ve Žlebech měl babičku. V srpnu 1945 jsme se vzali, po dvou letech se nám narodil syn, ten, který před rokem zemřel.“
Ludmila Langrová se narodila 5. června 1923 ve Žlebech, její otec měl truhlářskou dílnu a zaměstnával šest lidí. Chodila do obchodní školy v Praze, po ukončení školy se seznámila s Jaromilem Langrem, který studoval v Čáslavi v učitelském ústavu. V srpnu 1945 se vzali, po dvou letech se jim narodil syn Miloš. V roce 1950 byli oba zatčeni v rámci hromadného zatýkání ve Žlebech. Oba byli odsouzeni na čtyři roky, propuštěni byli předčasně v roce 1953 po Gottwaldově smrti. Jaromil Langr byl na Jáchymovsku, Ludmila v ženské věznici v Rakovníku. Zatčen byl i otec paní Langrové, několik měsíců byl na Pankráci. Po propuštění oba museli do dělnických profesí. Jaromil Langr zemřel v roce 2004. Ludmila Langrová opustila tento svět 14. září roku 2015 ve věku 92 let.
