„Byla to taková hluboká lítost. Ta situace byla taková pro toho člověka, který to řešil tímto způsobem. Ne že by si to řešil pro sebe, on to řešil taky pro nás. A to bylo bolavé. Zřejmě všichni vrstevníci, i ti o fous starší, jsme měli pocit možná i viny, že jsme neudělali něco. Že jsme si tak žili a lezli po horách.“
„Byla jsem sice na jednu stranu humanitně orientovaná, ale bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Protože jsem měla tatínka zahraničního vojáka na západní frontě, který s tím měl do té doby strašné problémy. Opravdu, ale ne zase tak, že by ho zavřeli. Ale ta jeho existence nebyla dobrá." - "Cítili jste dohled uličních výborů?" - "To bylo těžké, to k nám občas zašli. Dokonce si pamatuju, že jednou u nás zazvonili policajti, to bylo začátkem padesátých let. A mamince řekli, zdali o tom ví, že dneska v poledne její manžel přešel ilegálně hranice a že byl zadržený. A máma byla úžasná, protože říkala: 'Ale ne, to není pravda!' A oni říkali: 'Je to pravda, dneska váš manžel…' A nenechala se máti chytit, takže odešli a nebyla to pravda pochopitelně. No a takovéhle měla občas povyražení.“
„Oni tady všecko prodali, peníze dali nějakému člověku. Zřejmě to byli přikryté Němci, jinak si to nedovedu představit, a měl to být výlet na Mauricius. Ale byl to velký transport, řekla bych, že několika tisíc lidí. A oni odjížděli z Bratislavy po Dunaji lodí, do delty Dunaje a tam přestoupili na nákladní zámořskou loď, která normálně převážela uhlí. Takže to byly strašné poměry. A oni tam žili na palubách, byly tam manželské páry i single lidi a ti muži tam z dřevěných latí dělali takové kóje, takže jednotliví lidé tam měli své místečko. Ale normálně to byla nákladní loď, v podpalubí tam vezli uhlí a trvalo to několik měsíců.“
Když člověk vylezl nahoru, podali jsme si tam ruku
Eva Vavroušková, dívčím jménem Mannheimerová, se narodila 13. září 1940 v Jeruzalémě. Otec Vilém Mannheimer byl židovského původu, matka Růžena, zvaná Věra, k židovské víře konvertovala. Rodičům se v roce 1939 před nacisty podařilo utéct před nacistickou perzekucí z protektorátu. Otec se připojil k britské armádě, bojoval u Tobruku a u Dunkerque. Rodina se po válce vrátila do Československa, opět se setkali v roce 1946 v Praze. Tam Eva začala chodit do školy a v roce 1958 složila maturitu na jedenáctiletce. Chtěla studovat humanitní vědy, ale s rodinným původem to nešlo dohromady, pamětnice nastoupila ke studiu techniky a v roce 1964 promovala jako strojní inženýrka na Fakultě strojní ČVUT. Provdala se za Ladislava Mlčoucha, se kterým si zamilovali horolezení. Mladému páru se v roce 1962 narodila dcera Kateřina. V 60. letech Eva pracovala v Tesle Holešovice, kde patřila k prvním Češkám, jež pracovaly s počítačem. V roce 1968 ji postihla tragédie, když její manžel Ladislav Mlčouch tragicky zahynul při dobývání Mont Blancu. Eva se znovu provdala v roce 1973 za Josefa Vavrouška. O rok později se jim narodila dcera Petra. Po mateřské dovolené pracovala na generálním ředitelství Tesly, poté v koncernu Pivovary a Sladovny. Rodina se stýkala s chartisty, například s Jiřím Müllerem. Manžel Josef Vavroušek se od počátku angažoval v Občanském fóru a stal se ministrem životního prostředí. Na jaře 1995 manžel Josef a mladší dcera Petra tragicky zahynuli v údolí Parichvost v Západních Tatrách. Dnes žije Eva Vavroušková v Praze a stále se angažuje v environmentálně zaměřené Společnosti pro trvale udržitelný život.